GUATEMALA – HIKE NA SOPKU ACATENANGO

Vše o výšlapu na sopku Acatenango. Jak se připravit a o tom, jak výšlap potrápil mě.

Abych řekla pravdu, tak před touhle cestou jsem neplánovala skoro nic a když se mě někdo zeptal, co přesně budu v Guatemale dělat (téhle otázce dost často předcházelo „Hmm Guatemala…a to je kde?) tak jsem nedokázala odpovědět, ale věděla jsem, že tam určitě bude spoustu nádherných míst, jako všude na světě. Den před odletem jsem si koupila průvodce a při jeho pročítání v letadle mi bylo jasné, že se určitě nudit nebudu. Nejlepším zdrojem informací jsou ale vždy přímo místní a ostatní cestovatelé, které potkáte po cestě. Plánovat příliš a bookovat dopředu je strašně svazující a nedává prostor pro improvizaci. Když mi můj Couchsurfing hostitel David začal vyprávět o užasném a náročném dvoudenním výstupu na sopku Acatenango z minuty na minutu jsem změnila svoje plány a rozhodlaš se, že si jí chci vylézt taky!

Od jezera Atitlán jsem tedy zamířila do města Antigua, odkud se výšlapy na Acatenango pořádají. Antigua je nádherné město, kde jakoby se zastavil čas, plné jednopatrových domů s krásnými barevnými fasádami a nádherných kostelů, a tak jsem si nechala jsem den jen na její prozkoumání. Můj Couchsurfing hostitel José mě provedl po celém městě a byl můj osobní průvodce po celý den. Skvělá volba pro výborný a levný oběd je jídelna El Faro, nebo o něco dražší organická farma/restaurace Caova Farm a rozhodně stojí za to vylézt kopec až k Cerro de la Cruz, odkud je nádherný výhled na celé město.

Antigua je dokola obklopena vulkány. Nejvyšším z nich je Acatenango sahající do výšky 3976 m.n.m. Hned vedle leží Fuego (oheň), který je stále ještě aktivní a sopečné erupce doprovázené malými výlevy lávy jsou u něj na denním pořádku. To je právě to, co dělá výstup na Acatenango tak vyjímečným. Z jeho vrcholu lze totiž tyto neustálé sopečné výbuchy pozorovat z neuvěřitelné blízkosti.

Trek začíná v 8 ráno, kdy autobus postupně vyzvedne všechny členy skupiny a ty pak dopraví až k začátku trasy. Odtud skupina cca 7 hodin stoupá k místu, kde ve stanech přečká noc. Následující den tůra pokračuje budíčkem ve 3:30 ráno, kdy se v naprosté tmě stoupá strmým terénem další dvě hodiny až na vrchol, odkud lze pozorovat východ slunce. Trek rozhodně patří mezi ty náročnější a je určen pouze pro osoby ve velice dobré fyzické kondici.

Lézt na Acatenango se doporučuje výhradně v doprovodu průvodce, protože bez něj by výstup mohl být i životu nebezpečný. Nejlevnější to mají v hostelu Yellow House, kde za tůru zaplatíte 150Q, což je v přepočtu 450Kč.

Cena zahrnuje:

  • Dopravu tam a zpět
  • Průvodce
  • Zapůjčení stanu, karimatky a spacáku
  • Oběd večeři a snídani – porce jsou ale poměrně malé a energetický výdej obrovský. Určitě si navíc přineste dostatečně velkou zásobu oříšků, sušeného ovoce, banánů a čehokoliv dalšího s vysokým obsahem cukru.

Co dalšího si vzít:

  • 5 litrů vody
  • Baterku (čelovka nejlepší)
  • Jeden set oblečení komplet na převlečení
  • Pohodlné! boty
  • Nepromokavou bundu
  • Čepici a rukavice
  • Teplé oblečení – nahoře mrzne a fouká ledový vítr, takže tohle rozhodně nepodceňte!
  • Já ssebou navíc měla ješte můj minispacák a nahřívací lahev už naplněnou vodou na ohřátí.
  • Pohodlnou krosnu s krytem proti dešti. Doporučuju všechno oblečení a spacák ještě zvlášť zabalit do igelitových pytlů, abyste zabránili provlnutí.

Tohle všechno včetně stanu a pěti! litrů vody musíte nést po celou dobu na zádech, což dělá celý výstup ještě mnohem obtížnější. Můžete zaplatit portýrovi, který krosnu vynese až nahoru za vás, ale přece nejste žádný slečinky, ne?

Pokud jste zapomněli rukavice nebo čepici, na začátku trasy je ještě možné všechno dokoupit ve stánku u autobusové zastávky, kde si můžete také pronajmout hůl, což rozhodně doporučuju, bez ní to lízt nechcete! Já měla jen jednu, ale někteří inteligentnější z nás si pronajmuli dvě a já jim to pak strašně záviděla, když mi to později na kluzkém terénu podklouzlo co pět minut a já si přála abych bývala měla podporu pro obě ruce.


První část trasy je rozhodně ta obtížnější. Velice strmý a písčitý terén, kde se mi nohy bořily hluboko do země při každém kroku a tíha krosny mě táhla zpátky dolů, když jsem se zoufale snažila škrabat opačným směrem. Začátek je ale také doprovázen dechberoucími výhledy na kukuřičná a banánová pole hluboko pod vámi a nekonečné šumění obrovských starých stromů skrz nádhernou zelenou džungli, které vás doprovází po celou cestu tak trochu odšumí všechnu tu bolest pryč.

Terén se postupem času narovná a jde se o něco lépe. Vzduch je ale čím dál tím řidčí a se stoupající nadmořskou výškou přicházejí vetší a větší problémy s dýcháním. Mé plíce reagují vždy stejně. Každý nádech bolí, jako by mi někdo právě propíchl hrudník jedlou, mám pocit, jak když na prsou nesu hromadu kamení a každou chvíli musím zastavit, abych popadla dech. Už jsem si zvykla.

Po dvou hodinách cesty přišlo to, čeho jsme se všichni obávali. Během pěti minut se zatáhlo a začlo pršet. A když říkám pršet, tak myslím totální slejvák! A i přes ujišťování sama sebe a všech okolo, „že to je určitě jenom přeháňka a pršet za chvilku přestane“, pršet nepřestalo a zbívajících pět hodin jsme lezli v tomhle neuvěřitelně silném dešti.

Všude okolo se rozprostřela hustá mlha, skrz kterou jsme pomalu stoupali směrem k vrcholu. Boty i kalhoty jsem měla úplně promočené (díky bohu aspoň za mojí dobrou nepromokavou bundu), třásla jsem se a nic jsem si nepřála víc než aby už byl konec.

Konečně jsme dorazili k místu, kde jsme začali stavět stany. Nebyla jiná možnost, než je postavit v kalužích vody, což znamenalo, že podlaha stanu byla úplně mokrá jakmile jsme vlezli dovnitř.  Celková nálada byla dost tragická, všichni byli promočení na kost, všem byla zima a všichni fňukali, jaká je to hrůza a že stejně neuvidíme vůbec nic a že chtěj domů do postele s hrnkem horký čokolády. Já se snažila zůstat pozitivní a uklidňovat ostatní, že zítra se určitě probudíme do krásného slunečného rána a řekneme si, že to všechno stálo za to, ale potom, co jsem si byla stoprocentně jistá, „že tohle je jenom malá přeháňka“ už absolutně nikoho nezajímalo, co říkám a podle mě si všichni v duchu říkali, že jsem trapná a ať už  konečně sklapnu.

Na chladnou noc jsem byla naštěstí připravená a v mém dvojitém spacáku s nahřívací lahví uvnitř mi bylo krásně teploučko a vyčerpaná jsem usla během pár minut. Okolo půlnoci mě probudily kapky vody dopadající na mojí hlavu. Stan už nevydržel nápor deště a na více místech začal protékat. Zachumlala jsem se do spacáku až po uži a spala dál.

Ve 3:30 nás všechny probudil křik průvodce. „Už neprší! Kdo chce jít až nahoru, za pět minut odcházíme. Kdo se na to necítí, může počkat tady a spát dál.“ Touhle větou mě postavil před neuvěřitelně těžké rozhodnutí. Né, že bych se na to necítila, ale zůstat v mém teplém spacáku a v klidu si spát další čtyři hodiny se v tu chvíli zdálo jako mnohem lepší nápad než si nazout moje kompletně mokré boty a v mínus pěti se štrachat někam do kopce. Tahle chvilková slabost mě naštěstí rychle přešla, nandala jsem igelitové pytlíky do bot, obmotala si okolo sebe spacák a odholaně vylezla před stan, kde jsem jen zůstala zírat v úžasu. Přede mnou bylo jasné nebe plné hvězd a vrchol sopky Fuego chrlící oranžově zářící potůčky lávy. Nádhera! Hlasité vybuchy jsme slyšeli po celou noc, ale až teď jsme konečně mohli vidět, jak neuvěřitelně blízko sopka vlastně je.

V naší skupině bylo přes 40 lidí, ale jít až nahoru se nás rozhodlo jen 15. S baterkami jsme po další dvě hodiny pomalu postupovali černočernou tmou až k vrcholu. Nebudu vás nudit vyprávěním o tom, jaká strašná zima mi po následující dvě hodiny byla… Stát konečně na vrcholu a pozorovat slunce vycházející za obzorem byl neuvěřitelně krásný moment.


Účastnit se vysokohorských tůr jako je tahle je zvláštní pocit. Při cestě nahoru mě bolí celé tělo a zdá se mi, že mi za chvíli explodují plíce a vždycky se sama sebe ptám, proč si tohle proboha vůbec dělám a nemůžu prostě na dovče jenom ležet na pláži jako všichni ostatní normální lidi. Když ale konečně stojím na vrcholu, zaplaví mě takový pocit štěstí, spokojenosti a hrdosti sama na sebe, že mám chuť hned příští týden vylézt na další, ještě vyšší a ještě těžší. Nenávidím to ale zároveň miluju.

Cesta zpět z vrcholu je asi nejzábavnější část celé tůry, protože se dá jen tak bruslit a klouzat dolů sopečným prachem až k tábořišti.  Tam jsme si opekli marshmallows na ohni, pobalili stany a vydali se na cestu zpátky. Bylo krásné slunečné ráno a cesta se oproti předchozímu dni šla nádherně. Později opět přišla strmá písčitá část jako na začátku, kde ale teď místo cesty bylo jedno velké koryto, vytvořené proudem vody, která se tudy valila během včerejší noci a písek se změnil kluzký jíl. Podklouzlo mi to několikrát a pod tíhou krosny jsem se vždy kutálela dolů několik metrů než jsem se zastavila a občas sebou strhla i někoho dalšího. Po tom všem už mě něco takového absolutně nemohlo rozhodit, a ve smíchu jsem se prostě jen tak nějak dokutálela až dolů k autobusu a byla ráda, že to už mám za sebou.