STOPEM PO BALKÁNĚ

Šest týdnů, deset zemí, 5 480 kilometrů, 67 aut, nespočet nových přátel, nekonečně zážitků a dohromady utraceno jen 6 180 Kč! Cestovat se dá skoro zadarmo, člověk se jen nesmí bát. Ubytování formou Couchsurfingu zdarma tu vychvaluji neustále. (Kdo neví, o co jde, podrobný popis, jak CS používat najdete zde.) Ani tenhle výlet nebyl výjimkou a za ubytování jsem během téhle cesty platila jen dvakrát. Tentokrát jsem se ale rozhodla svůj budget posunout ještě o něco níž a celý Balkán si projet stopem. Po cestě jsem potkala spoustu dalších stopařů, pokaždé jen kluci, občas páry. To že jsem holka a stopuju sama většinou budilo zděšení jak místních, tak ostatních cestovatelů a klasicky následovala otázka „A to se nebojíš?!“ Nemyslím si, že bychom se měli neustále něčeho bát, jen protože jsme holky. Být holka je v mnoha případech spíše super schopnost a obzvlášť, pokud se jedná o stopování. Zatímco stopaři – kluci byli rádi, když se jim podařilo urazit 100 km za den, já jsem denně v pohodě zvládala okolo 500 km a na auto jsem většinou nečekala déle než pár minut.

Slovinsko

Mou první destinací byla Ljubljana, hlavní město Slovinska. Dostat se skrz Rakousko nebyla až taková sranda. Rakušáci nejspíš zásadně stopařům nezastavují a pokaždé, když jsem si konečně sedla k někomu do auta, byl to Ital nebo Maďar. Před hranicemi se Slovinskem jsem bohužel zůstala viset na dálnici a musela stopovat odtud. To je v EU nelegální, během pěti minut mě někdo nahlásil a přijela Rakouská policie, aby mi dala pokutu. Tu jsem naštěstí nakonec nedostala a povedlo se mi je přemluvit i k tomu, aby mě odvezli na nejbližší benzínku, odkud jsem stopovala dál.

Ljubljana

Pokud se chystáte do Ljubljany, rozhodně navštivte i nedaleké jezero Bled, které je pýchou celého Slovinska.

 

Chorvatsko

Po třech dne ve Slovinsku jsem se vydala směr Chorvatsko. V Zadaru jsem měla sraz s Nickem, který za mnou přiletěl na pět dní z Londýna. Po shlédnutí fotek mi hodně z vás psalo, kde se dá v Chorvatsku sehnat takový luxus. Je to Beach Klub Portus v pobřežním městečku Sukošan nedaleko Zadaru. Při konzumaci drinků nebo jídla můžete zdarma využívat veškeré plážové vybavení restaurace. My tam na konci září byly skoro samy ale v hlavní sezóně je třeba přijít hodně brzy, pokud chcete místo na jedné z platforem!

Navštívili jsme také Plitvická Jezera, která jsou jako vystřižená z Jurského parku. Přírodní památka je na seznamu UNESCO a davy turistů se sem sjíždějí z celého světa. Návštěvu tedy doporučuji jen mimo sezónu a pokud možno ne o víkendu.

Cesta ze Zadaru do Dubrovníku podél Chorvatského pobřeží je neuvěřitelně nádherná. Azurové moře lemované stovkami malých ostrůvků, lesy a bílé skály všude kolem. Popravdě jsem neměla ani tušení, jak krásná země Chorvatsko vlastně je. Pokud máte podobnou cestu, nenajíždějte na dálnici a vezměte to po pobřeží. Těch pár hodin cesty navíc za tuhle krásu rozhodně stojí. Silnice vede přes kousíček Bosny a Hercegoviny, tak si nezapomeňte pas.

Dubrovnik

 

Černá Hora

Pobřeží této země je lemované černými skalami, odtud také jméno Montenegro (Černá Hora). Středověké městečko Kotor zasazené v Kotorském zálivu je perlou této oblasti. V mnohém podobné Dubrovníku, ale o poznání levnější, méně přeplněné turisty a pro mě i hezčí.

Couchsurfing mě nikdy nepřestane překvapovat a tentokrát jsem bydlela na opuštěném soukromém ostrově. Bez tekoucí vody, elektřiny a internetu. Můj hostitel nebyl přímo majitelem ostrovu, ale jeho prací bylo na ostrově žít a starat se o něj. Víceméně tedy nedělá nic a aby se na ostrově sám nenudil, nabízí ubytování zadarmo.

Výhled z lodi cestou na náš soukromý ostrov

 

Sveti Stefan, další maý poklad Černé Hory

 

Albánie

Tahle země je pro stopaře hotovým rájem. Zas a znovu se mi potvrdilo, že čím je země chudší, tím milejší a přátelštější lidé v ní žijí. To, že se v Albánii nežije tak lehce je vidět všude kolem. Polorozpadlé nebo nedostavěné domy, odpadky, na ulicích žebrající děti. Příroda je tu ale krásná. Treky v Maja Jezerce nebo Korabu patří k nejlepším v celém regionu a oproti Chorvatsku a Černé Hoře má Albánie dlouhatánské písčité pláže, které jsou ke všemu většinou téměř prázdné. To, co dělá Albánii tak skvělou zemí jsou ale hlavně samotní Albánci a stopovat tu je neuvěřitelně snadné. Řidiči si často zajížděli desítky kilometrů, jen aby mě dovezli přesně tam kam jsem potřebovala, zvali mě na oběd s jejich rodinou, dávali mi ovoce a zeleninu z jejich zahrádky a i přesto, že jsem vždy nejdříve odmítla, mi spoustu z nich na konci cesty dokonce dalo peníze a trvali na tom, ať si je nechám. Po šesti dnech stopování v Albánii jsem si tedy „vydělala“ víc, než jsem do té doby vůbec stihla utratit.

Na některých silnicích tu projede jedno auto za pět minut, a tak mě překvapilo, kolik nových benzínových pump je okolo cest. Občas jsou tu dokonce tři benzínky hned vedle sebe a většinou se jedná o moderní velkolepé stavby, které ve srovnání s rozpadlými domy všude kolem působí opravdu zvláštně. Později jsem se dozvěděla, že vlastnit benzínovou pumpu je tu jeden z neoblíbenějších způsobů praní špinavých peněz

 

Hned za Albánskými hranicemi jsem si stopla mladého kluka, který se jako každý strachoval o to, jestli je sólo stopování pro holku ten nejlepší nápad. „Neboj, se mnou jsi ale v bezpečí!“ Řekl mi.  „Protože já mám zbraň. Chceš jí vidět?“ Zeptal se mě, a pistol vytáhl z kapsy. Měl pravdu, nikdy jsem se necítila tak bezpečně, jako sama v autě s cizím týpkem, co na mě míří zbraní. Až na tuhle neortodoxní balící taktiku, byl ale super a bezpečně mě dovezl až do cíle.

Všimněte se země původu ))

Hlavním městem Albánie je Tirana. Pokud se tam chystáte, měli byste se rozhodně ubytovat v hostelu Trip’n’Hostel. Krásné dekorace, zahrada, střešní terasa, neuvěřitelně milý a přátelský personál, servírovaná snídaně…Takový luxus jen za 10 € za noc. Hostel si navíc vaří vlastní pivo, pálí domácí rakiji. I ty nejlepší párty ve městě se většinou odehrávají tady, hudební scéna v Tiraně za moc nestojí. Celkově má tohle místo neuvěřitelnou atmosféru, která vás vcucne a nebude chtít pustit. Já chtěla původně zůstat jen jednu noc, a i po třech dnech jsem se musela hodně přemlouvat, abych si konečně sbalila batoh a vydala se směr Řecko.

Řecko

Stopování v Řecku už bylo o poznání těžší. Díky tomu, co se v zemi poslední roky děje, jsou lidé dost podezřívavý. Když už mi někdo zastavil, nekonečně se vyptával, kam jedu a proč, několik lidí chtělo dokonce vidět můj pas, jako potvrzení, že jsem občanem EU.

Přejela jsem skrz celou zemi až na jih do vesničky Killiny. Nedaleko odtud je uprchlický tábor, kde jsem další dva týdny pomáhala jako dobrovolnice pro NGO Refugeesuppot. O mojí zkušenosti z tábora si můžete přečíst v dalším připravovaném článku,

Na ostrov Zakinthos je to z Killini jen hodina trajektem, a tak jsem si před odjezdem do Athén ještě udělala malý výlet. V přístavu mě vyzvednul můj Couchsurfing hostitel Ioannis, který mě odvezl do nádherné čtyřpatrové vily s bazénem nedaleko pláže. Nejen že jsem měla svůj vlastní pokoj s obrovskou postelí, sama pro sebe jsem měla dokonce celé patro s dvěma koupelnami a vířivou vanou. Ioannis měl první den moc práce, a tak mi jen dal klíče a řekl „Chovej se tu jako doma.“ Důvěra některých lidí je vážně obdivuhodná!

 

Na cestě z Athén do Makedonie mi stopování nešlo, tak rychle jak bych si představovala a musela jsem zůstat na půli cesty v řeckém městě Larissa, kam jsem dorazila už za tmy. Kamion pokračoval dál směr Turecko, a tak mě nechal na výjezdu z dálnice, odkud to ale bylo do města pěšky ještě necelé dvě hodiny. Po pár minutách se spustil prudký déšť, přes který nebylo vidět na deset metrů. Zkusila jsem stopovat, ale řidiči, co mě ve tmě a promočenou na kraji cesty uviděli se většinou lekli a místo toho aby zastavili, ještě zrychlili. Rozhodla jsem se tedy jít pěšky. Moje super cool retro bunda z devadesátých byla nepromokavá asi tak pět minut a já okamžitě promokla až na kost. Jediná dobrá zpráva byla, že během mého dvouhodinového pěšího výletu mi stihla odpovědět slečna z Couchsurfingu, přijmout moji žádost a já měla alespoň kam jít.

Západ slunce z hory Mount Lycabettus, Athény

Makedonie

Nejnavštěvovanějším místem v zemi je jezero Ohrid a stejnojmenné město na jeho břehu, které se pyšní krásným starým městem plným roztomilých domů a úzkých uliček. V okolí je několik národních parků, které jsou plné snadných výšlapů na vrcholky s krásnými výhledy.

Národní park Galicica

Kosovo

90 % populace Kosova jsou Albánci, země Albánii v mnohém připomíná, a i lidé jsou tu stejně pohostinní a milí. Země už se dávno vzpamatovala z války a pro turisty je tu perfektně bezpečno. Ubytovaná jsem tu byla v obrovské vile u místní rodiny, která shodou okolností vlastnila benzinovou pumpu.

Prizren
Můj pokojíček

Srbsko

Ani deset let po tom, co si Kosovo vydobilo svoji nezávislost, Srbsko stále ještě Kosovo jako stát neuznává a oblast považuje za součást svého území. Při překračování Srbsko – Kosovské hranice vás tedy na srbské straně zadrží a pošlou zpět, protože pro ně už v Srbsku jste, jen při vstupu do země jste prošli pouze kosovskou pasovou kontrolou, tudíž pro Srby jste v zemi ilegálně. Přes hranice vás ale pustí, pokud se místo pasu prokážete pouze občankou. V takovém případě nejsou schopni zjistit, jak jste se do země dostali. Já občanku ztratila několik týdnů zpět, a tak jsem při cestě do Bělehradu musela stopovat zpět do Makedonie a až odtud do Srbska (zajížďka cca 400 km).

Bělehrad

O Bělehradu se mluví jako o Berlíně Východní Evropy, očekávání jsem tedy měla vysoká a musím říct, že jsem vůbec nebyla zklamaná. Klub Drugstore a párty loď 20/44 jsou must visit a pokud nebudete mít dost, město je plné malých undergroundových klubů, super barů a kaváren. Každý den se tu párty tak protáhla, že jsem během tří dní Bělehrad víceméně nezvládla vidět za světla. Celkově mi město hodně připomínalo Prahu, místy i architektonicky, hlavně ale celkovou atmosférou a je to jedno z mála míst na Balkáně, kde bych si dokázala představit i žít.

Party loď 20/44

Přijela jsem v pátek pozdě večer a navzdory mému přesvědčení, že když cestuju mimo sezónu, bookovat ubytování předem je zbytečné, jsem zjistila, že je všude plno. Plánovala jsem noc strávit v klubu a v takovém případě si Couchsurfing nikdy nehledám. Nakonec jsem našla místo v hostelu Green Lagoon, recenze sice nevypadaly nic moc, ale neměla jsem na vybranou. Místo působilo spíš jako squat než hostel, všude pobíhali psi a kočky z ulice, kteří spali hostům v postelích a občas se do některé z nich i vykadili, divně to tam smrdělo a celkově byl hostel plný hodně zvláštních lidí.

Páteční noc byla skvělá, sobotní ráno už se ale tak nepovedlo. Z Drugstore jsem odcházela v 6 hodin ráno a při smlouvání s taxikářem jsem dostala jeden ze svých nepochopitelných záchvatů šetření peněz, kdy jsem odmítla za taxi domů zaplatit o 400 víc než za cestu do klubu (rozdíl 90 Kč) a rozhodla jsem se, že bez internetu a ve městě, kde jsem poprvé v životě, bude mnohem lepší nápad jet domů autobusem. Ztratila jsem se několikrát a s pomocí místních mi cesta trvala „pouze“ hodinu a půl. Když jsem v půl osmé ráno konečně dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem si spletla jméno svého hostelu a všechny jsem prosila, ať mě, místo do Green Lagoon, navigují do hostelu Green House. To bylo, bohužel pro mě, také jméno hostelu v Bělehradu, ale na úplně jiné straně města, než byl ten můj. V půl deváté jsem vyčerpaná konečně dorazila na správnou zastávku. Cestou do hostelu mě v pochodu míjel neznámý muž. Podíval se na mě tak, že mě z toho zamrazilo. Když byl konečně za mnou, něco na mě zavolal. Ohlédla jsem se a on tam stál, stažené kalhoty a masturboval přímo přede mnou. Začala sejm utíkat, on naštěstí nemohl, měl kalhoty u kolen. V hostelu na mě čekalo další překvapení. V mé posteli už někdo spal. Recepční mé místo jednoduše prodal někomu dalšímu. Další půl hodinu jsem tedy strávila tím, že jsem dostávala neznámou opilou slečnu ze svojí vlastní postele, abych v 9 ráno už mohla konečně usnout. Jak už jsem psala, hostel byl plný opravdu zvláštních lidí. Jeden z nich si ke mně v pátek přisednul a začal mi klást oplzlé otázky. Některé na mě křičel, jiné mi šeptal do ucha. Řekla jsem mu, ať mi dá pokoj, na což mi odpověděl, že můj problém je, že mám moc malá prsa. No, ten samý magor mě probudil v sobotu ráno, jen půl hodiny po tom, co jsem konečně zvládla usnout. Začal se mnou třást a křičet mi do obličeje. „I’m going home, I’m going back to Slovenia, this is what you wanted Karolina? Are you happy now?” Uklidnil se až po několika minutách. Vůbec jsem nechápala, co se děje a celé to ráno už na mě bylo trochu moc. Usnout už jsem nezvládla, a tak jsem si sbalila krosnu a pomalu jsem se dobelhala do mého nového hostelu, kde už byli naštěstí všichni normální.

Na hranicích Srbska a Maďarska jsem potkala osmnáctiletého kluka z Brna, který se zrovna vracel z hodně podobného výletu jako já poslední dva dny jsme stopovali společně. Původně jsme chtěli dorazit do Budapešti, ale stopli jsem si párek gayů, kteří se z Bělehradu vraceli do Vídně, a tak jsme místo toho jeli s nimi a poslední noc strávili ve Vídeňském gay klubu.

Novodobá historie Balkánu byla poměrně divoká a války region hodně poznamenaly. Jeden národ na druhý na sebe do dnes hází špínu a každý vám dá svojí vlastní verzi celého konfliktu. Většina se ale bohužel shodne na tom, že společně za bývalé socialistické Jugoslávie se jim žilo lépe než dnes v nově vzniklých samostatných demokratických státech.

Kromě Rakouska a Řecka bylo stopování všude úplně bez problémů. Obrovskou radost mi udělala i ochota Čechů! O zemích panuje spoustu předsudků, například Albánie a Kosovo by měly být nebezpečné. Já se tam ale díky pohostinnosti místních cítila úplně nejlépe. Na druhou stranu jediný “problém“ během stopování jsem měla hned v “bezpečném“ Rakousku. Před hranicemi se Slovinskem jsem si stopla Rakušáka, který neuměl moc anglicky. Řekl mi, že potřebuje ještě něco vyzvednout a pak že mě do Ljubjany odvezel. Po cestě nakoupil dvě flašky vína a místo do Ljubjany mě odvezl k sobě domů. Jednoduše jsem si vzala krosnu, vystoupila z auta a nejbližší silnici si stopla někoho jiného.