GUATEMALA – EL MIRADOR TREK

El Mirador je největší Májské město, které kdy bylo postaveno, pyšnící se také tou nejvyšší pyramidou na světě. Narozdíl od Tikalu, o kterém jsem psala naposled (čti ZDE), je ale ukryté hluboko v Guatemalské džungli a velká část jeho starověkých staveb a chrámů je stále ještě pokrytá stromy a čeká na své odhalení archeology. K El Mirador nevede žádná silnice, a tak jediná možnost, jak Tenhle unikát vidět na vlastní oči, je vydat se na pětidenní trek skrz deštný prales. Pokud chcete opravdové dobrodružství (a nebojíte se obřího hmyzu, tarantulí, hadů, škorpiónů…) tohle si rozhodně nenechte ujít!

Tenhle trek byl dalším naprosto nečekaným highlightem celé mé cesty. Rozhodně ho nenajdete při googlení top 10 míst, které v Guatemale navštívit a v průvodci Lonely Planet je o něm sotva pár řádku někde na konci. I přesto to byla jedna z nejúžasnějších věcí, kterou jsem na své cestě podnikla. Tenhle výlet totiž není pro mainstreemové turisty a pro většinu lidí představuje až moc námahy a času. Když se ale překonáte odměnou vám bude neuvěřitelně zajímavý a jedinečný zážitek. Já se o El Mirador dozvěděla až po příjezdu do Flores, od lidí které jsem potkala na recepci mého hostelu. Na trek se chystali následující den a já se během pár minut rozhodla, že se k nim přídám.

Až k El Mirador a zpět je to 120 km, které musíte ujít během pěti dnů. Já vim, zní to děsivě a popravdě neni to žádná sranda. Trek rozhodně doporučuji jen lidem ve skvělé fyzické kondici. Na druhou stranu, většinu času se jde jen po rovině v nízké nadmořské výšce. Budou vás bolet nohy, ale pokud jste zvyklí chodit, dá se to v pohodě zvládnout.

Při kupování treku pozor na podvodníky, kteří si od vás vezmou peníze, napíšou vám falešný poukaz a zmizí. Podobné případy jsou bohužel poměrně časté. Nejbezpečnější je výlet koupit v cestovní kanceláři Coperativa Carmelita,Flores, která celou věc přímo organizuje. Ceny za kterou je trek k mání se hodně různí a rozhodně se vyplatí smlouvat a vyhrožovat, že když nesleví, půjdete jinam. Já za celou věc zaplatila 200USD (1400Q, 5000CZK) přestože původní nabídnutá cena byla  350USD. 200USD je pokud je mi známo i ta nejnižší možná cena za kterou je možné trek pořídít. (Pokud vaše skupina čítá 6 členů a více.)

Cena zahrnuje:

  • Transport z Flores do vesničky Carmelita, kde trek začíná a zpět.
  • Španělsky mluvícího průvodce – pokud chcete aby vás provázel někdo, kdo umí anglicky, připlatíte si dalších 200$
  • Poníky, nesoucí vaše krosny, všechno jídlo vodu etc. a člověka, co se o poníky stará
  • Jídlo na všech pět dnů (4 snídaně, 5 obědů, 4 večeře) – tahle položka mě neuvěřitelně mile překvapila! Jídla bylo opravdu hodně a vždy bylo i na přidání. Po celou cestu nás provázela kuchařka, která opravdu uměla vařit takže nejen, že jsme rozhodně netrpěli hlady, ale na každém chodu jsme si i opravdu pochutnali!
  • Neomezené množství pitné vody.
  • Camping na 4 noci – stany, matrace, spacáky, sprchy, wc

Co vzít ssebou:

  • Repelent!!!
  • Cokoliv zmírňující svědění po komářím štípnutí – já osobně používám Tea Tree olej. Tenhle zázrak je přírodní olej z Čajovníku Australského a kromě toho, že desinfinkuje, působí proti boestem hlavy, ucpanému nosu a nespočtu dalších věcí, tak i úplně ostraňuje nepříjemné svědění po komářím štípnutí. Tahle minilahvička by určitě neměla chybět ve vaší cestovní výbavě. Seženete ho v jakékoliv lékárně. Doporučuju nakoupit už  před odjezdem, ve Střední Americe už se tak lehce sehnat nedá.
  • Oblečení na převlečení na každý den
  • Pohodlné oblečení a pantofle na večer
  • Pláštěnku
  • Jídlo navíc (oříšky, sušené ovoce…cokoliv, co vám dodá energii)
  • Alkohol na večer – v džungli samozřejmě není vůbec žádný signál, žádný internet…takže co jinýho dělat po večerech, než se opít.
  • Moskitiéru
  • Náplasti na puchýře
  • Já ssebou měla ještě velký skládací vějíř, který jsem koupila loni v Indii. Ten se ukázal být snad tou nejužitečnější částí celé mé výbavy. Na severu Guatemaly je opravdové vedro i ve městech, ale v deštném pralese je to úplně jiné kafe! Vlhkost vzdychu je tam okolo 85% a to horko cítíte úplně jinak. Přes všechny ty stromy okolo samozřejmě ani vánku. Všechno se na vás lepí a já osobně byla propocená skrz na zkrz ještě než jsme vubec vyšli. Ovívat se vějířem byla v tu chvíli ta nejpříjemnější věc na světě! Na Ali Expresu se dá dokonce koupit takovej minivětráček na baterky, který si držákem naistalujete přímo před obličej a necháte se průbězně ofukovat. Chodit s něčim takovym někde po městě, tak samozřejmě vypadám jak totální magor a selfíčka na instagram by asi taky nebyly uplně ok. V džungli se ale na vzhled moc nehraje a v týhle situaci bych něco takovýho strešně ocenila, protože mě po pár dnech ruce bolely snad stejně jak ty nohy z toho věčnýho mávání. Investice, kterou stojí za to zvážit. Mě všichni strašně záviděli už ten vějíř a co teprv až vytáhnete takovouhle vymoženost! To si hned každej řekne, že turisti z Česka, ty se teda vyznaj!

Jestli jste si mysleli, že vaším největším nepřítelem v džungli budou jedovatí hadi, pavouci nebo krvelačné šelmy, lovící po setmění, tak jste na omylu. Těmi nejkrvežíznivějšími predátory jsou v deštném pralese komáři! Jsou jich tam tisíce a v obrovských hejnech vás pronásledují a čekají až uděláte tu osudovou chybu –  na vteřinu se zastavíte a oni si na vás budou moct nasedat a sežrat vás zaživa. Během treku jsem se dozveděla spoustu užitečných fíglů jak s komáry bojivat. (Fakt brzo tvl.) Ráda se s vámi o ně podělím už teď, abyste nedopadli stejně jako já.

  • Nejíst příliš moc sladkého – čím sladší krev, tím víc komárům chutná.
  • Jíst hodně česneku – vaše krev komárům chutnat nebude.
  • Volné oblečení z tvrdšího materiálu, které komáry k vašemu tělu vůbec nepustí.
  • Oblečení světlé barvy – tmavé barvy se více zahžejí a vyhřátě plochy komáry přitahují. (Po přečtení bodu 3. a 4. nemusim asi ani zdůrazňovat, že moje ČERNÝ A PŘILÍHAVÝ legíny byl nejspíš můj nejdebilnější outfit nápad v životě.)
  • Nejsilnější repelent který se dá v Guatemale legálně sehnat je s obsahem deetu 25% a fakt jsem si nevšimla, že by to na ty zmutovaný pralesní hajzly nějak zvlášť působilo. Na internetu nebo hned v sousedním Belize ale seženete repelent s obsahem deetu až 50%, který už prý fungoval mnohem lépe.

Výlet začíná okolo čtvrté ráno, kdy minibus postupně vyzvedne všechny členy skupiny. Píšu okolo čtvrté, protože i přesto, že nám bylo oznámeno ať jsme ve 4 připraveni před hostelem, minibus přijel až v 5:30. Cesta z Flores do vesničky Carmelita trvá další 4 hodiny. Perfektní čas na to dát si šlofíčka před náročným dnem. Naše skupina čítala 8 členů. Na místě jsme se ještě posilnili obrovskou a výbornou snídaní a mohli jsme vyrazit. Část trasy, která se zdolá během prvního dne, je rozhodně ta méně příjemná, o zábavu tu ale na druhou stranu rozhodně není nouze. Cesta na většině míst totiž spíše než něco, po čem by se dalo normálně chodit připomíná bažinu plnou bláta, kluzkého jílu a vody. Každou chvíli tedy někdo v bahně ztratí botu nebo mu to při přeskakování kaluže uklouzne a obličejem se zaboří přímo do bláta. Neohrožený průvodce mezitím mačetou prosekává cestu skrz džungli.

Na konci dne máte možnost vylézt na El Tintal – první z mnoha pyramid, které na své cestě objevíte. Pozorovat z její špičky západ slunce je úžasná tečka za dlouhým dnem. Teda byla by, kdyby se zrovna kompletně nezatáhlo a my nějký západ slunce viděli.

Prvních 20 km za námi. Příchod do kempu byl opravdu příjemné překvapení. Opravdové sprchy s tekoucí vodou, záchody, elektřina ze solárních panelů a možnost nabít si telefon, celý objekt perfektně osvícený, privátní stan pro každého s matrací pod zděným přístřeškem, kuchyň, hamaky na večerní chill…no prostě luxus o kterém se mi uprostřed pralesa tak daleko od civilizace ani nesnilo. Po skvělé večeři a pár skleničkách Chillského vína jsem vyčerpaná po náročné dni usla jako miminko.

Druhý den ráno byl budíček ještě před východem slunce. Rozespalá jsem před stanem nahmatala boty celé obalené bahnem ze včera. Zvedla jsem pravou a strčila do ní ruku, abych z ní vytáhla zbytky ztvrdlého bláta , které napadalo dovnitř. Místo bláta jsem ale v ruce stiskla něco velkého a chlupatého. S jekotem jsem odhodila botu i to „něco“ daleko od sebe. Slyšel mě Miguel – náš průvodce a přišel se podívat, co se stalo. Byla to jen obrovská chlupatá housenka. „S mym štěstím to byla určitě ňáká smrtící housenka, tak ještě že mě nekousla.“ Prohodila jsem ve vtipu. „No smrtící né.“ Odvětil Miguel. „Ale každý z těch chloupků je napuštěný jedem a jestli tě píchla, tak teď budeš ležet několik dní v horečkách a budem tě tady muset nechat a vyzvednou až po cestě zpět, protože zbytek cesty bys určitě nezvládla.“ Smích mě přešel. Po důkladném prozkoumání mojí dlaně, ale Miguel usoudil, že jsem měla štěstí a první ráno se ještě obejde bez ztráty na životech.

Deštný prales v kterém se právě nacházíme je jedním z míst, kde je stále ještě možné spatřit jaguára ve volné přírodě. Stává se to velice zřídka, ale když má člověk opravdu velké štěstí, může si na konto připsat další opravdu ojedinělý zážitek.

Byla jsem právě na jedné z toalet, když jsem za kabinkou uslyšela výkřik, jako když zaječí pětiletá holka. Pak už bylo jen ticho. Vylezla jsem ven, abych se podívala, co se stalo. Našla jsem tam Jespu – jednoho člena naší skupiny, jak s vytřeštěnýma očima nehybně stojí před vchodem do druhé z toalet. Když mě uviděl, s nataženým ukazováčkem před pusou na mě zašeptal: „Pššš! Vevnitř leží spící jaguár!“ Nevěřila jsem mu. Stčila jsem hlavu do kabinky, abych se přesvědčila. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Před půl hodinou mě málem přiotrávila jedovatá housenka a teď jdu na záchod a tam jaguár. To už je na jedno ráno trochu moc. Přivedla jsem průvodce Miguela, abych mu ukázala, co jsme našli. Všichni jsme jen nehybně zírali do záchodové kabinky. „Nemyslím si že dýchá.“ Řekl Miguel po chvíli. Vzal do ruky klacek a píchl s ním jaguárovy do břicha. Ani se nehl. „Je to ještě mládě.“ Povídá Miguel. „Jeho matka nejspíš zemřela dřív než ho stačila naučit lovit a on teď umřel hlady. Je kost a kůže.“ Vytáhl jaguára ven, abychom si ho mohli prohlédnout. Vypadal tak nádherně a tak roztomile. Všem nám z toho bylo smutno. Kdybych včera věděla, že pár metrů od nás hlady umírá jaguáří miminko ráda bych mu dala celou svojí večeři.

Během druhého dne je třeba ujít o 10 km více než den předešlý, bažinu ale vystřídá příjemná písčitá cesta. Nikdo se nezastavuje (protože by ho sežrali komáři), a tak nám cesta krásně ubíhá. Po několika hodinách jsme došli ke zřícenině stavby La Muerta (smrt). „Jestli chcete, můžete vlézt dovnitř.“ Řekl nám Miguel. Chvíli jsem přemýšlela, jestli chci opravdu lézt do něcěho, co vypadá jako díra do pekla, nehledě na to, že jméno smrt mě taky úplně nepřesvedčilo. Ostatní se očividně cítili stejně.

Pár z nás se nakonec rozhoupalo a s baterkami v rukách jsme vlezli dovnitř. Prostor byl malý, s nízkým stropem, plný pavučin. Na druhém konci pokoje proběhly dvě krysy. Namířila jsem baterku směrem vzhůru. Celý strop a stěny byly poseté pavouky a nejrůznějším hmyzem.  Chtěla jsem rychle vyběhnou zpět ven, ale ten adrenalin mě donutil zůstat vevnitř. Přišla jsem si jak Indiana Jones a najednou jsem chtěla zříceninu prozkoumat celou a najít ty tuny zlata, co jsou tam někdě ukryté. Nalevo byl vchod do asi dva metry dlouhé chodbičky vedoucí do hlavního sálu. Teda vchod, podle velikosti to spíš vypadalo jako takový ty dvířka pro kočky. Májové byly v podstatě trpaslící a pro ně tohle asi byla normální velikost dveří. My se ale do prostoru museli v víceméně natlačit, což nebylo možné bez toho, abychom se kompletně dotýkali okolních stěn, po kterých lezlo kde co. Klackem jsme nejdřív poschazovali pavouky dolů a rychle se promáčkli skrz. Tahle mísnost byla větší, víc pavučin, tentokrát čtyři krysy a všude po stěnách kromě normálních pavouků ještě něco, co vypadalo jako skříženina pavouka a raka. Zlato nikde. Na protější zdi lezli tři škorpioni. Chvíli jsme pozorovali jak se nádherně třpití ve svitu baterek. Jespa pak do jednoho strčil klackem a škorpion spadl přímo nám pod nohy. To už jsem nezvládla. Zachvátila mě panika a bez jakéhokoliv oklepávání zdí jsem se protlačila zpět a rychle vylezla ven.

Kemp číslo dvě už takový luxus nebyl. Žádná elektřina, žádné světlo, žádné zděné přístřešky, místo sprchy jen kýbl s vodou za zástěnou v lese. Ještě před večeří jsme vylezli na pyramidu El Tigre a konečně si užili nádherný západ slunce! Při večerní sprše se mi okolo nohy proplazil had. Popravdě mě to i po tom všem dokázalo lehce rozhodit. Cestou na záchod jsem zas pro změnu našla tarantuli, kterou jsem si nakonec i pochovala.

Během třetího dne už se prozkoumává samotné město. El mirador je epicentrem většiny Májských legend a byl považován za místo vyšší energie. U některých pyramid ani nejdřív nepoznáte, že jsou to pyramidy. Spíš to vypadá jako perfektně špičatý kopec porostlý stromy. Některé časti města jsou odhalené lépe, stále to ale zdaleka nepřipomíná perfektně zrestaurované májské rujny, na které jsme zvyklí. I přesto pro mě tenhle zážitek ve srovnání například s návštěvou slavného Tikalu vyhrává na plné čáře! Největší kouzlo je v tom, že máte celé to místo jen pro sebe. Nikde žádné davy lidí, žádní turisti…máte pocit, jak když jste na opravdové archeologické misi a po dnech strávených v džungli, konečně objevíte ztracené město. Vidět El Mirador na vlastní oči je opavdu výjimečná věc. Treky se vypravují dvakrát týdně a každá skupina má v průmětu 10 členů. To znamená, že tohle úžasné místo ročně navštíví méně než 1000 lidí z celého světa. Takový Tikal nebo Macuu Picchu vidí 1000 lidí během pár hodin. Při procházení od jedné pyramidy k druhé máte tak opravdový pocit výjimečnosti.

Vrcholem celého dne je výstup na La Danta. Archeologové původně mysleli, že Májové ze strategických důvodů postavili pyramidu na kopci. Až nedávné výzkumy odhalili, že ten „kopec“ je celý ve skutečnosti spodní část pyramidy, čímž se La Danta stala tou nejvyšší pyramidou na světě, měřící neuvěřitelných 172m. Byla postavena okolo 400 př.n.l. Výhled z jejího vrcholu je dechberoucí. Kolem dokola kam až oko dohléhne jen stromy. Část země absolutně nedotčená člověkem.

Po cestě zpět už vás nic moc nepřekvapí, protože se jde v podstatě po té samé trase, spí v tom samém kempu a nakonec se zase brodíte tim samym bahnem. Zábava je to ale pořád. Každou chvílí se nad vámi v korunách stromů prožene skupina opic a začnou na vás házet větve, okolo hlavy se vám proletí papoušek, obrovský motýl nebo si nádherně modrá cikáda sedne na vaši hlavu.

 

Pátý den jsme už všichni byli na pokraji sil. Snažila jsem se nemyslet na únavu a bolest nohou a cesta nakonec utekla poměrně rychle. Za těch pět dní se mi na nohou udělalo dohromady 12 puchýřů a všude po těle jsem měla asi tak 768 345 komářích štípanců. Všechno to ale rozhodně stálo za to! Jak už jsem řekla na začátku tenhle trek byl jedním z highlightů celé mé cesty. Naprosto unikátní zážitek na celý život!