[:en]Volunteering in a refugee camp, Greece[:cs]Dobrovolníkem v uprchlickém táboře, Řecko[:]

refugee camp

[:en]There are not as many refugees coming to Europe as there were compared to two years ago. However, the Syrian war is far from ending, there are still people fleeing the country and those who left earlier are still unable to come back. The refugee camps are therefore still full of people and the help of volunteers is still needed. Interested in volunteering in a refugee camp? Read on!

I chose to volunteer with the NGO RefugeeSupport, that currently operates in three different refugee camps through Greece. They will always allocate you into one of them as needed. The NGO is fully run by self-supported volunteers. If you decide to volunteer for Refugeesupport, you’ll have to finance the entire cost of transport, accommodation and food by yourself. This surprised almost everyone I talked to back home and the common reaction was that they would expect at least the food and accommodation to be covered. There are two different kinds of volunteering. If you volunteer for a business that uses your free work to generate profit, as a receptionist in a hostel for instance, the business usually covers your life expenses. But if you decide to volunteer for a charity, it’s most likely they can’t provide any of this. Some NGOs are fortunate enough to have facilities that can serve as a free accommodation for volunteers, but you will have to cover your own food and transport in most cases. Donors donate money to charities in good faith that 100% of their donation will go to the people they are donating for, not to be spent on dinners and hotel rooms of volunteers. I managed to push the overall cost to almost nothing as I hitchhiked all the way to Greece (You can read about that in my previous article.) and I had free Couchsurfing accommodation throughout my entire stay.

I was assigned to a smaller camp located on the southwest coast of Greece called LM Village. Volunteers usually stay in Kyllini, a nearby village. The hotel room over here is about €25 a night. No volunteers stay in the camp overnight.

There are about 250 people living in the camp. More 50% of them are kids. LM Village is a former holiday complex now turned into a refugee camp. The residents therefore don’t live in those metal shipping containers as usual but have the luxury of real brick houses. However, there are often two families, each counting 5 to 7 family members, sharing one bedroom house.


refugee camp

The first thing that surprised me after my arrival was how ordinary the camp actually looks. A nice family neighborhood, streets full of playing kids… only when you take a closer look, you’ll realize that the neat looking fences in front the houses are actually just some random sticks found on the beach and that the inviting chilling area for friends are just some old matrasses and pieces of wood put together. The residents of the camp are really doing their best to make this place feel at least a bit like home. No wonder, some of them have been already waiting here for over five years. Refugees always need to apply for the asylum in the first country they enter the European Union. For most of them this country is Greece. The process is very slow and often takes several years to complete. To be given the asylum the refugee needs to prove to be really fleeing a war affected area. Economic migrants, only coming to Europe seeking a better life, are being sent back. The current state of the Greek economy is not very good and there is not enough work even for the locals, let alone the refugees. To secure their living the family needs to move to a country offering vacancies, usually going for states with more welcoming immigration policy like Germany or the one of the Skandinavian countries. In many cases, that’s also where some of their relatives or friends already live. In the new country, they have to apply for asylum one more time which can again take few years to proceed. Through this whole time, the refugee is not allowed to work or run a business… there is not much left for them to do. In the past some of the men got hired by local farmers to work on the field. After a month of tough manure labor the farmers didn’t pay them at all. It’s important to realize that majority of those refugees are very civilized and well educated people.  There are doctors, teachers, scientists, lawyers, owners of various companies … living in the camp. Succesful people that all of sudden, have been turned into citizens of a lower category with limited rights, having way too much free time to think about everything the war caused them to lose.

uprchlický tábor

The main focus of RefugeeSupport is the distribution of fresh food. The organization has developed a great way how to distribute free food among the refugees with dignity and avoid the degrading queuing. Once a week, each family is given a pack of fake money according to the number of their household members. They can then come to the free shop run by the Refugeesupport and “buy” anything they need. This way, apart from receiving free food, the refugees are given little feeling of normality. The free shop offers basic foods necessary for cooking like milk, rice or oil and a wide selection of fruits and vegetables.

My work as a volunteer was primarily to take care of this “shop”: Every day shopping for fresh fruit and vegetables, restoring the stock, keeping the shelves full and serving the customers throughout the day. The job was physically more demanding than I expected, lots off carrying of heavy boxes from one place to another, but the camp residents were willing to help any time. Every morning, on our arrival, there would always be few older kids running up to help us carry the fresh food all the way to the shop. In addition to food, Refugeesupport also distributes toiletries, bedding, clothing or cleaning tools and detergents.

Even though the amount of free food the refugees get is just enough for themselves, they really loved to share it back with us. Every day, there would be someone coming to the shop bringing us homemade cookies, cakes or even fried fish caught at the see only few hours ago. Over all, there was strong feeling of gratitude and respect showed towards us.

dite syria

volunteering in a refugee camp

Another big part of the work in the refugee camp are the kid’s activities in the afternoon. The kids don’t go to school and during their years spent in the camp, moving from one place to another they are losing some of the most important years of their life so crucial for their later development. Volunteers therefore daily organize activities like games, competitions, or various crafts while trying to provide a very informal way of education in fields like English language, Math’s or Geography. Many of the kids can already speak English very well. For me personally, those afternoons spent playing with kids were the most favorite parts of my day. I really enjoyed watching them progress day by day while discovering their hidden talents and secret desires and even after a long day full of hard work, I was always leaving the camp full energy that working with those kids gave to me.

It was four of us in our beautifully international volunteer team. Besides me, there was Yana from Hong Kong, Paula from Spain and Sue from the UK. Sue was a little 70-year-old lady with a massive heart, big smile and outstanding amount of energy. After retirement, Sue decided to dedicate the free time to something meaningful and became a volunteer helping people in need. She’s been on and off volunteering for Refugeesupport for the past three years. Residents of the camp loved her and she’s been a huge inspiration for everyone around her including me. It was wonderful to see how helpful and active one can still be at the age of seventy. “When I won’t be needed here anymore I would like to go to Brazil to help the orphan kids.” She told me when I asked her what were her plans for the future.


Back home, many people I talked to about my plans were concerned about my safety in the refugee camp, regarding the Muslim men, in particular.  And despite being so open to foreign cultures, even I myself wasn’t sure what to expect and was actually a bit scared about the way, the local men are going to behave towards me. Later on I was really ashamed to be falling for prejudice so easily as on my first day in the camp I found out the men didn’t really care about me at all. The married one wouldn’t even look at me and there would be really nice invitation for coffee from the single one every so often. No one was ever shouting at me while I was walking around the camp, had any sleazy remarks or have done anything that would make me feel uncomfortable. Walking down the streets of Prague I often feel much more like a piece of meat than I have ever felt spending my time in a refugee camp full of Muslim men. On the contrary, everyone was incredibly nice to me, welcoming me in the camp and wishing me a nice stay. What so many people back in my country fear so much is so unreal, it’s even a bigger lie than I thought.

But there’s no wonder as even people living in a town nearby had very twisted idea about the way the life in the camp actually is. A waiter serving me a tea was terrified when I told her I work in the nearby refugee camp. According to her, the camp was really dangerous, dirty, there were cockroaches crawling around and dead dogs lying everywhere. The refugees have apparently, no respect for anything they get and don’t even clean their houses. She also heard that one refugee killed another in the camp just few weeks ago … none of it was true at all.

Although I was really interested in the stories of the people living in the camp, it didn’t feel appropriate to question them and to make them relive probably the most painful events of their entire life. We just talked about everyday thinks and their plans for the future, but some of the things they said really touched me anyway. When I asked Ahmed, a former construction engineer with a perfect English, which country in Europe would he like to go to, he said: “That’s not important to me at all, anywhere I can find a job so I take care of myself finally. If you have no friends or family waiting for you everywhere is the same.”

To give you an idea of the hell some of those refugees went through before they ended up in the camp, there is a story of Mohamed Nabeel, that was published on the



“I grew up in a Palestinian refugee camp in Syria, which was bombed. Missiles and mortar killed my friends and burnt my home.

I never wanted to leave Syria, but I had no choice. I was arrested and tortured by the Regime for six months. It felt like 60 years. They hung me for three hour each day in a 1 x1 metre cell. I shared a cell with two other men; we had to sleep standing up because there wasn’t enough space. I thought I was dead. They accused me of being a rebel, but I had never fought in my life.

My shoulders cracked. I can’t even carry my child. When you enter interrogation, you are totally naked. People are dying and screaming in front of you. They hit me with electricity cables. But the most difficult part is the hanging. I was blindfolded and often lost consciousness.

When I finally came out of prison, I went home. But what I saw was incomprehensible. At each side of my town, militia were fighting each other with missiles. My wife was shot. Food was not available, and used as a weapon of war. My wife – Rania – was pregnant, but we lost our baby.

I had no choice but to leave. I carried my son the best I could, and my wife – who could barely walk because the bullet was still in her knee. We walked to Turkey, and eventually arrived in Greece. They call it ‘The Journey of Death.’

We had reached safety, but we were unprepared for what was to come.

After walking for two days, we were given a tent filled with rain. I had to use my only clothes to mop up the dirt. My son cried because it was so cold. Rats played inside the tent. My child didn’t understand why we had to leave. He developed a serious fever, but there was no ambulance and I had no money to transport him to the hospital. I walked for miles, and carried him on my cracked shoulders. Would we have been better off in Syria?

My family now live in a container in a field. I am an engineer, and my wife is a successful wedding photographer, but we are not allowed to work. I don’t want to live on handouts, but we have no choice. We are at the mercy of government policies, and must wait until December 2019 for our next interview to claim asylum.

I feel so much shame, that I can’t provide for my wife and son. I am humiliated. We are stuck; a number in a system.

Even if I get residency in Greece, I have no passport, so I can’t visit my sister in Turkey or mother who is still trapped in Syria. There is also no work here. I don’t want anything from this life, I am not asking for money, housing or clothes. All I want is to secure a dignified life for my wife and son. I want to sweat, and work for their future. We are strong, we have survived pain only Syrians can understand. But, I need a new kind of strength: hope.

I miss my family. I haven’t seen them in three years. My brother is still imprisoned by the Regime, I pray he is alive. Why is it my sin, that I was born in Syria? Born as a Palestinian with no rights, no identity?

In the name of my family, I appeal to anyone who will listen. Is it not our right to sleep on a bed? Buy our own food? Protect our children from falling bullets?

Who knows. I sit in my container, waiting…and waiting. Trapped. Helpless.”

Since the beginning of the war I have read many refugee stories. Although each story is unique, they are all very similar after all. Most refugees have experienced torture, imprisonment, saw their hometown including their own house demolished or burnt down, many have lost their friends or relatives … then on their way to Europe they really had to challenge themselves, both mentally and physically. During their stay in the refugee camp, they usually describe enormous frustration and humiliation of the inability to take care of themselves and their family. Then there are also stories of those who didn’t survive the journey at all.


Working with refugees was a wonderful experience. I was looking forward to every new day, and after my two weeks I was actually really sorry to be leaving. I would have chosen to come at least for a month if I could decide again. If you also wish to volunteer in a refugee camp, just register at They will get back to you within few days. To see what RefugeeSupport does you can also follow them on Instagram, Facebook or Twitter.

Even though volunteers are important, the donations really power everything the organization does. If you feel for those living in the camp and would like to contribute financially you can do so through this page. Big thanks to anyone donating, any little amount will help!

volunteering in a refugee camp[:cs]Z nejhoršího jsme již venku a uprchlíků ze Sýrie nepřichází tolik, jako například před dvěma lety. Válka v téhle oblasti ale bohužel zatím rozhodně není u konce, lidé ze země prchají neustále a ti, co utekli dříve, se stále ještě nemohou vrátit. Uprchlické tábory jsou tedy plné lidí a pomoc dobrovolníků je tu stále potřeba.

Já se rozhodla pomáhat s neziskovou organizací Refugeesupport, která momentálně v Řecku působí ve třech různých uprchlických táborech. Do jednoho z nich vás vždy alokují podle potřeby. Neziskovka je provozována pouze dobrovolníky. Ti své působení po celou dobu financují kompletně z vlastních zdrojů. Pokud se tedy rozhodnete pro Refugeesupport pracovat jako dobrovolník, veškeré náklady na dopravu, ubytování a stravu si budete hradit sami. Tohle překvapilo skoro každého, s kým jsem po návratu mluvila a standartní odpověď byla, že by čekali alespoň ubytování a jídlo zdarma. Jsou dva druhy dobrovolničení. Pokud pracujete jako dobrovolník v ziskovém sektoru, jako recepční v hostelu například, pak je standartní, že vaši práci dáváte výměnou za ubytování a stravu zdarma. Pokud se ale jako dobrovolník rozhodnete pomáhat potřebným a stát se součástí nějaké charitativní organizace, většinou není možné, aby neziskovka financovala, kromě svého vlastního chodu, ještě vaše výdaje. Některé organizace mají to štěstí, že v místě působení mají zázemí, kde mohou dobrovolníky ubytovat zdarma. Dopravu a stravu si ale ve většině případů hradíte kompletně sami. Charity běží hlavně na peněžních příspěvcích dárců. Ti peníze darují v dobré víře, že 100 % jejich příspěvku opravdu poputuje k těm pro něž jsou určené, ne na hotely a obědy dobrovolníků. Já náklady minimalizovala skoro na nulu. Až do Řecka jsem si dojela stopem. (O tom si můžete přečíst v mém předešlém článku Stopem po Balkáně.) Ubytování jsem navíc měla po celou dobu přes Couchsurfing zdarma.

Přidělena jsem byla do menšího tábora LM Village, který je situovan na jihozápadním pobřeží Řecka u městečka Kyllini. V Kyllini jsou vždy ubytováni i všichni dobrovolníci, standardně v hotelu, kde za noc zaplatíte 25€. Přímo v kempu přes noc nikdo z dobrovolníků nezůstává. Náklady na jídlo jsou pak 10 – 20€ za den.

V táboře žije okolo 250 lidí. Více než 50 % z nich jsou děti. Tábor je vytvořený z opuštěného prázdninového komplexu. Uprchlíci tu tedy nežijí v přepravních kontejnerech, jako ve většině táborů, ale ve zděných domečcích, které dříve sloužily jako ubytování pro návštěvníky zábavního parku. V bytech o jedné ložnici na pár metrech čtverečních ale často žijí i dvě rodiny zároveň, každá o 5 až 7 členech.

refugee camp

Při příjezdu do tábora jsem byla překvapená, jak normálně vlastně celé místo vypadá. Poklidné rodinné sousedství, ulice plné hrajících si dětí …  až při bližším pohledu zjistíte, že úhledně vypadající ploty před domky jsou stlučené z náhodně nalezených klacků a příjemné venkovní posezení pro přátele je jen hromada starých prken a matrací. Obyvatelé tábora se, i s tím málem co mají, opravdu snaží z místa, kde žijí, vytvořit domov. Není divu, někteří z nich tu na azyl čekají už přes pět let. Požádat o azyl musí lidé nejdříve vždy v první zemi příchodu do Evropské unie. Tou je pro mnoho Syrských uprchlíků Řecko. Proces je to velmi zdlouhavý a z pravidla trvá několik let. Pokud se prokáže totožnost dotyčného a to, že opravdu prchá z válkou postižené oblasti, je mu přidělen azyl v Řecku a s ním i volný pohyb v zóně EU. Ekonomičtí migranti, kteří do Evropy přicházejí pouze za lepším životem, jsou posílání zpět. Řecko na tom, co se hospodářské situace týče, není nejlépe a práce tu není ani pro místní, natož pro uprchlíky. Pokud se chtějí v Evropě uživit, musejí do zemí, které jsou na tom lépe. Většinou míří do zemí s přívětivější imigrační politikou jako je například Německo nebo některý ze států Skandinávie. Mnoho z nich již také mají právě v těchto zemích některé své příbuzné nebo přátele. V nové zemi musí o azyl požádat ještě jednou a jeho vyřizování se může znovu protáhnout až na několik let. Během celé této doby nemůže uprchlík legálně pracovat, podnikat … moc mu toho nezbývá. Mnoho zdejších mužů mi vyprávělo, jak se nechali na černo místními zemědělci najmout k práci na poli za plat hluboko pod minimální mzdou, aby své dny aspoň nějak vyplnili a vydělali trochu peněz pro rodinu. Zemědělci jim pak po měsíci těžké manuální práce nezaplatili vůbec, v podstatě je jen zadarmo využili jako otroky. Je třeba si uvědomit, že tito lidé neprchají odněkud z chatrče. V táboře žijí doktoři, učitelé, vědci, právníci, majitelé nejrůznějších firem … jsou to civilizovaní a vzdělaní lidé, ze kterých se z ničeho nic stali občané druhé kategorie s minimálními právy, kteří mají nekonečně volného času, přemýšlet o tom, o co všechno díky válce přišli.

uprchlický tábor

Organizace Refugeesupport se zaměřuje hlavně na distribuci jídla mezi uprchlíky. Místo nedůstojného čekání ve frontách na pravidelný příděl, organizace vyvinula skvělý způsob, jak jídlo mezi uprchlíky rozdělit. Každá z rodin jednou týdně dostane obnos falešných peněz podle počtu členů jejich domácnosti. S těmi pak mohou přijít do „obchodu“, který organizace spravuje a „nakoupit si“, co zrovna potřebují. Kromě zajištění základní potřeby jako je jídlo tedy uprchlíci dostávají i jakousi iluzi normálního života. V obchodně jsou základní suroviny na vaření jako mléko, rýže nebo olej a poměrně široký výběr ovoce a zeleniny. Mou prací jako dobrovolníka bylo tedy primárně zajišťovat chod tohoto obchodu: Každý den nakoupit čerstvé ovoce a zeleninu, jednou za týden doplnit sklad, během dne doplňovat police a obsluhovat zákazníky. Práce to byla poměrně fyzicky náročná, většinu času přenášíte těžké krabice s jídlem z místa na místo, ale obyvatelé tábora rádi pomůžou, jak to jen jde. Každé ráno po příjezdu se okolo naší dodávky sběhlo několik starších dětí a nadšeně nám odnosili všechny krabice s čerstvým jídlem až do skladu. Kromě jídla zajišťuje Refugeesupport také distribuci hygienických potřeb, plínek, oblečení nebo čistících prostředků.

I přesto, že jídla, které místní od organizace zdarma dostanou, mají tak akorát pro sebe, velmi rádi se s ním rozdělí. Denně nám do obchodu někdo přinesl domácí cukroví, buchty nebo dokonce pečenou rybu, před pár hodinami vylovenou z moře. Celkově jsem z jejich strany cítila obrovskou vděčnost a respekt k naší práci.

dite syria

volunteering in a refugee camp

Další nedílnou součástí práce v uprchlickém táboře jsou odpolední aktivity s dětmi. Děti tu bohužel nechodí do školy a během let strávených v táboře a přesuny z místa na místo, příchází o jedny z nejdůležitějších let svého života, tak zásadních pro jejich pozdější rozvoj. Dobrovolníci pro ně tedy každý den organizují aktivity jako hry, soutěže nebo nejrůznější kreativní činnosti a během času stráveného s dětmi se je snaží vzdělávat v základech angličtiny, matematiky nebo geografie. Hodně místních dětí se už anglicky bez problémů domluví. Pro mě osobně byla odpoledne strávená s dětmi tou nejoblíbenější částí dne. Sledovat každodenní progres jednotlivých dětí a objevovat v nich skryté talenty mě nabíjelo neskutečnou energií.

V našem týmu dobrovolníků jsme byli čtyři. Kromě mě tu byla ještě Yana z Hongkongu, Španělka Paula a Sue – hlavní koordinátorka pro tento kemp. Sue byla roztomilá sedmdesátiletá babička s obrovským srdcem. Po odchodu do důchodu se rozhodla, že chce svůj volný čas smysluplně využít a už několik let se aktivně věnuje charitativní činnosti. Pro RefugeeSupport již s přestávkami pracuje tři roky. Ve svém věku přitom v táboře dělala práci, která i mě přišla poměrně fyzicky náročná. Zbožňovali jí děti i dospělí, sršela z ní energie a pozitivní nálada a pro všechny okolo sebe byla obrovskou inspirací. Je nádherné vidět, jak prospěšný a aktivní dokáže někdo v sedmdesáti letech být. „Až tady přestanu být potřeba, chtěla bych odjet do Ria pomáhat sirotkům, co tam žijí mimo společnost a nikdo se o ně nestará.“ Řekla mi, když jsem se jí zeptala, jaké jsou její plány do budoucna.


Před odjezdem jsem se často setkávala s názorem, že dobrovolničit zrovna v muslimském uprchlickém táboře, pro mě rozhodně není vůbec bezpečné, hlavně co se místních mužů týče. Já sama, i přes mou otevřenost k cizím kulturám, jsem popravdě nevěděla, co čekat a bála jsem se, jak na mě budou místní muži reagovat. Po prvním dni stráveném v táboře jsem se musela stydět, jak lehce jsem se nechala ovlivnit předsudky jiných. Rychle jsem totiž zjistila, že jsem všem místním mužům ve skutečnosti úplně ukradená. Ti ženatí by se na mě ani nepodívali a od těch svobodných jsem čas od času dostala velice zdvořilé pozvání na kávu. Za celou dobu se mi nestalo, že by na mě někdo pokřikoval, měl nemístné poznámky nebo dělal cokoliv, díky čemu bych se v táboře cítila nepříjemně nebo v nebezpečí. Právě naopak, všichni byli neskutečně milí, zajímali se odkud jsem, děkovali mi, že jsem přijela a přáli mi, ať se mi v táboře po dobu mého pobytu líbí. To, čeho se v Čechách tolik lidí bojí, je ve skutečnosti ještě větší lež, než jsem si myslela.

Není ale divu, už jen v městečku vzdáleném pár kilometrů, měli velmi pokroucené představy o tom, jak to v táboře vlastně vypadá. Když se místní servírka dozvěděla, co dělám, zhrozila se. Lidé v táboře si podle ní neváží ničeho, co dostanou, vše ničí, prostor tábora neuklízí, všude se válí mrtví psi a lezou šváby… také slyšela, že pár měsíců zpět v táboře zavraždil jeden uprchlík druhého… Nic z toho nebyla pravda.

I když mě příběhy lidí žijících v táboře nesmírně zajímaly, nepřipadalo mi vůbec vhodné se jich vyptávat a nutit je, aby se vraceli k nejbolestivějším zážitkům svého života. V rozhovorech s nimi jsme mluvili o každodenních věcech a jejich plánech do budoucna. I tak mě ale některé odpovědi dojaly. Když jsem se zeptala Ahmeda, bývalého stavebního inženýra s perfektní angličtinou, do které země se chystá, odpověděl mi: „Na tom mi vůbec nezáleží, jen když budu někde, kde mi dají práci, abych se mohl konečně postarat sám o sebe.“ „If you have no friends or family waiting for you, every place is the same.“

Abyste si dokázali představit, jakým peklem si často uprchlíci před příchodem do Evropy prošli, přeložila jsem pro vás jeden z příběhů zveřejněných přímo na stránce


„Sýrii jsem nikdy nechtěl opustit, ale neměl jsem na výběr. Byl jsem zatčen a mučen režimem po dobu šesti měsíců. Zdálo se, jako by to bylo 60 let. Každý den mě zavěsili hlavou dolů na několik hodin. Často jsem ztratil vědomí. Věznili mě v cele o velikosti 1×1 m. Celu jsem sdílel s dalšími dvěma muži. Museli jsme spát ve stoje, protože zde nebyl dostatek místa. Občas jsem si myslel, že už jsem mrtvý.

Když vás vyslýchají jste úplně nahý, do těla vám pouští zásahy elektrickým proudem. Vyslýchají vás v místnosti s dalšími lidmi, slyšíte je vřískat bolestí, vidíte je umírat.

Obviňovali mě z toho, že jsem Rebel, což nebyla pravda, v životě jsem nebojoval.

Když jsem se konečně dostal z vězení, našel jsem své město již z půlky rozbombardované. Byl tu nedostatek jídla, Milice tyto zdroje používali jako válečné zbraně. Při bombardování nakonec shořel i můj dům a mnoho mých přátel bylo zabito. Jednoho dne postřelili mou ženu. Byla těhotná, ale o miminko jsme přišli.

V této chvíli už nám nezbylo nic jiného než ze země odejít. Šli jsme pěšky až do Turecka. Jako následek mučení mám nevratně poškozená záda. Nesl jsem svého malého syna a pár nejcennějších věcí, kteréjsem unesl. Má žena sotva chodila, protože v noze měla stále ještě kulku ze střelného zranění. Přejeli jsme Turecko a pak konečně dorazili do uprchlického tábora v Řecku. Téhle trase se říká “cesta smrti”, mnoho lidídí ji vůbec nepřežije. Doufali jsme, že v Řecku jsme konečně v bezpečí. Po dvou dnech jsme dostali stan, který byl promáčený deštěm a plný vody. Byla nám obrovská zima, ale neměli jsme žádné suché oblečení. Můj syn bez ustání plakal a třásl se zimou. Nechápala, proč jsme museli opustit domov. Po pár dnech dostal velmi vysokou horečku. K dispozici nebyl žádný zdravotník ani sanitka a já neměl žádné peníze, abych mohl zaplatit jeho převoz do nemocnice. Nakonec jsem ho do nemocnice, vzdálené několik desítek kilometrů, sám odnesl.

Už několik let žijeme v kontejneru v uprchlickém táboře. Já jsem inženýr a má žena úspěšná svatební fotografka, pracovat ale nemůžeme, nyní jsme jen další čísla v systému. Nechci žít z humanitárních dávek, ale nemám na výběr. Na schůzku, kde budu moci požádat o azyl musím čekat až do prosince 2019. Cítím obrovskou hanbu, že nejsem schopný postarat se o svou rodinu. Cítím se bezmocný.

Své příbuzné jsem neviděl přes tři roky. Můj bratr je stále ještě vězněn režimem. Modlím se, aby byl stále naživu.

V Řecku pro nás není práce, nechci být závislí na příspěvcích. Chci pracovat, posunout se a zajistit důstojnou budoucnost pro mou ženu a syna.  Jsme silní, zažili jsme bolest, jakou jen Syřané dokáží pochopit, naději však neztrácíme.“

Od počátku války jsem příběhů Syrských uprchlíků přečetla mnoho. I když je každý unikátní, ve výsledku jsou si všechny velmi podobné. Většina uprchlíků zažilo mučení, věznění, jejich rodná města včetně jejich domova srovnaná se zemí, ztrátu nejbližších… při cestě do Evropy pak museli fyzicky i psychicky překonat sami sebe. V průběhu pobytu v uprchlickém táboře většinou popisují obrovskou frustraci a ponížení z neschopnosti postarat se sami o sebe a svou rodinu. Pak jsou tu také příběhy těch, kteří cestu do Evropy bohužel vůbec nepřežili.


Pracovat s uprchlíky byla skvělá zkušenost. Do tábora jsem se každý den těšila, a nakonec mi bylo líto, že jsem přijela pouze na 14 dní. Pokud byste se rádi sami přihlásili jako dobrovolník, stačí se zaregistrovat na stránce Během několika dní se vám ozvou s podrobnostmi. RefugeeSupport můžete sledovat i na Instagramu, Facebooku nabo Twitteru.

Dobrovolníci jsou důležití ale vše, co Refugeesupport dělá, je plně závislé na charitativních příspěvcích dárců. Pokud se vás příběhy lidí žijících v táboře dotýkají a rádi byste přispěli alespoň finančně, můžete tak učinit prostřednictvím tohoto odkazu. Předem všem mockrát díky, pomůže jakákoliv částka.

volunteering in a refugee camp[:]