Central America Guatemala

Guatemala – El Mirador trek

[:en] 

El Mirador is the largest Mayan city ever built, also having the tallest pyramid in the world! Unlike Tikal (read more about Tikal HERE) , it is hidden deep in the Guatemalan Jungle, and many of its ancient ruins and temples are still covered with trees and waiting to be excavated by archeologists still working there day by day. The only way how to actually see this unique sight  is to trek through the Guatemalan rainforest for five days. If you want to experience real adventure (and you’re not scared of giant insects, tarantulas, snakes, scorpions …), you definitely shouldn’t miss this one.

This trek was another absolutely unexpected highlight of my whole journey. You won’t find it when googling top 10 things to do in Guatemala and there is barely a few lines about it in the Lonely Planet guide. Still, it was one of the most amazing things I did during the whole trip.

This trip is not for Mainstream tourists and for most people it is too much effort to be made and too much time to be spent. But if you decide to go for it you’ll be well rewarded by an incredibly interesting and unique experience. I had no idea about El Mirador until my arrival to Flores and the plan was to leave the place in one day and head straight to Honduras. I found out about it from people I met at the reception of my hostel. Their trek was scheduled on the following day and I decided in a few minutes I am going to join them.

To El Mirador and back, it’s about 120 km that you have to do in five days. I know, it sounds like way too much and to be honest it’s no joke. I would definitely recommend this trek only to people in great physical condition. On the other hand, most of the time you walk on flat terrain in low altitude. Your legs will hurt, but if you’re used to walking, you can easily make it.

When buying the trek, watch out for the scammers who take your money, give you a fake voucher and disappear. Unfortunately, similar cases are quite common. The safest option is to purchase your ticket in travel agency Coperativa Carmelita, Flores. They organise the whole thing directly. The prices can differ quite a lot and it’s definitely worth bargaining and threatening them that you will head elsewhere if they won’t reduce the price. I paid 200USD (1400Q) for the whole thing, even though the original price offer was 350USD. 200USD it is also as far as I know the lowest price possible. (If the group has 6 and more members)

The Price Includes:

  • Transport from Flores to the village of Carmelita, where the trek begins and then back.
  • A Spanish speaking guide – for an English speaking guide it’s an additional 200USD.
  • Mules, carrying your backpacks, all food, water, etc. including the person looking after them.
  • Food for the entire five days (4 breakfasts, 5 lunches, 4 dinners) – The food actually surprised me a lot! The portions were really big and you could always help yourself to more if you wanted. We were followed by a cook throughout the entire trek and she really knew what she was doing! So not only the quantity but also the quality of the food was great. Each dish was absolutely delicious.
  • Unlimited access to drinking water.
  • Camping for 4 nights – tents, mattresses, sleeping bags, showers, wc

What to take with you:

  • Repellent!!!
  • Whatever reducing the mosquito bite itching – I use Tea Tree oil. This little miracle is natural oil imported from Australia and not only it’s a great disinfection, fights the headache, stuffy nose and many other things, it also completely eliminates the unpleasant itching after a mosquito bite. To be found in any pharmacy. Get it before you leave, it’s hardly available in Central America.
  • Change of clothes for each day
  • Comfortable clothes and slippers for the evening
  • Raincoat
  • Extra snacks (nuts, dried fruit … anything that refiles you energy)
  • Some alcohol for the evening – there is obviously no signal in the jungle, no internet … so what else to do during the evenings than to get drunk.
  • Mosquito net
  • Plasters
  • I had also a big folding fan which I bought in India last year. It proved to be the most useful thing of all. In the northern part of Guatemala it’s really hot anywhere, but in the rainforest the heat is taken to the next level! The humidity is about 85% which makes you to feel the heat in completely different way. On top of that, because of all the trees around there is no wind. I was feeling sticky and was sweating like a pig already before we even started to walk. Waving the fan around my face was the nicest thing ever.

If you thought that your greatest enemy in the jungle would be poisonous snakes, spiders, or big cats hunting after dark, you were wrong. The worst predators in the rain forest are mosquitoes! There are thousands of them, they chase you in huge flocks and wait for you to make a fatal mistake – to stop for a second so they can sit on you and eat you alive. During the trek, I was told few handy tricks about how to fight mosquitoes. (A bit too late.) As I basically followed none of them the mosquito situation was an absolute hell for me. But you, after reading this, will be a lot more prepared than I was!

  • Do not eat too much of sweets – the sweeter your blood is, the more attractive for mosquitos.
  • Eat a lot of garlic – mosquitos won’t like the taste of your blood.
  • Wear lose clothes made of firmer fabric that will block the access to your skin.
  • Wear clothes in light shades – dark colours attract the sun and warm surfaces attract mosquitoes. (After reading points 3. and 4. I don’t think I have to emphasise that my BLACK AND TIGHT leggings were probably the most stupid outfit idea of my life.)
  • The strongest repellent legally available in Guatemala is containing 25% of deet and I didn’t really notice much of an impact against those mutated jungle fuckers but on the internet or just in nearby Belize you can even find a 50% one which is apparently working much more effectively.

The trip begins around 4 a.m. when the minibus picks up all members of the group by the place they stay. I say around 4 a.m. because even though we were told to be ready at 4:00 waiting in front of our hostel, the minibus arrived at 5:30. From Flores to Carmelita it’s another 4 hours. Perfect time for a little nap before the long day. Our group had 8 members. After having a delicious breakfast together in Carmelita we were ready to go. The part of the journey that is scheduled for the first day is definitely the less pleasant one, on the other hand it’s lots of “fun”. In most places, the path looks more like a swamp full of mud, slippery clay and water than something a human being could normally walk on and often someone loses his shoe somewhere deep in the mud or slips while jumping over paddle and ending up all dirty on his back. Meanwhile the fearless guide with machete cuts the way down through the jungle.

At the end of the day, you all clim the El Tintal – the first of many pyramids you will discover on your way. Watching the sunset from the top is a wonderful finish of the long day…or it would have been if it just would’t get completely overcast and we actually saw some sunset.

The first 20 km is done. The arrival to the camp was actually a really nice surprise. Real showers with running water, toilets, electricity from solar panels and the possibility to charge your phone, electric lights in the whole area, private tent with a mattress for each person, kitchen, hammocks for evening chill…luxury I would never expect in the middle of the jungle so far from civilization. After a wonderful dinner and few glasses of wine, I was sleeping like a baby.

The following morning we were up before sunrise. I left my shoes outside to let them dry. They were still covered in mud. I took the left one and put my hand inside to get out the mud that had got in. Apart form a bit of mud I also squeezed something big and hairy in my hand. I yelled and threw my shoe and the “something” far away. Miguel – our guide, heard me and came to see what had happened. It was just a huge, hairy caterpillar. “I bet it was a deadly caterpillar with the luck I usually have.” I joked laughing. “Well not deadly.” Miguel answered. “But every one of it’s hairs is full of poison. I hope you didn’t squeeze it too much because otherwise you’ll have fevers for several days and we will have to leave you here and pick you up on the way back as you wont be able to make the rest of the trek.” I didn’t laugh anymore. Fortunately after thorough examination of my palm, Miguel decided I was lucky, and will make it to the next day.

This rainforest is one of the few places in the world where you can still spot the Jaguar in the wild. Although it’s very rare to actually get this opportunity the possibility is there.

I was just using one of the toilets when I heard a short scream behind the cubicle. The person just stayed in silence afterwards. I went out to see what happened. I found Jespa – a member of our group, with his eyes wide open in fear, standing in front of the door to the second toilets. When he saw me, he whispered: “Quiet! There is sleeping jaguar inside!” As I didn’t trust him I put my head inside of cubicle to see myself. I couldn’t believe my eyes! Half an hour ago I was almost poisoned by a crazy looking caterpillar and now I’m going to the toilet and there is jaguar inside. That’s a little bit too much for one morning. I run for Miguel to show him what we found. We all just quietly stared inside. “I don’t think it’s breathing.” Said Miguel after while. He picked up a stick and pocked the jaguar’s belly. No reaction.”It’s still a baby. His mother probably died before she managed to teach him how to hunt and now he starved to death, is really skinny.” Miguel took the jaguar out so we could see him properly. It was so beautiful and so sad. If I knew yesterday there is dying baby jaguar just few meters from our camp site I would have given him my entire dinner if I could.

The trail for the second day is about 10 kilometres longer than the previous day, but there the swamp turns into a nice sandy path. No one stops (as no one wants to be eaten by mosquitoes), so we’re moving quite fast. After several hours, we reached the ruins of La Muerta (The Death). “If you want, you can go inside.” Miguel told us. I wondered whether I really wanted to enter something that looked like the entrance to hell and I wasn’t really convinced by the lovely name either. I think the others felt the same.

La Muerta

A few of us finally got the courage and went in. The room was small, with low ceiling, full of spider webs. Two big rats just run from one side of the room to another. I pointed the flashlight upwards. The entire ceiling and walls were covered with spiders. At first I just wanted to run out, but the adrenaline made me stay inside. It was a real Indiana Jones shit! I just felt like I have to explore the whole space and find all the gold that is hidden there somewhere. In the corner we found a gate leading to the main hall. Actually according to the size it looked more like the little door for cats then a gate. The Mayans were basically midgets so this was probably a normal door size for them but we had to literary squeeze our bodies inside and touch all the walls covered in whatever shit. We used a stick to shake all the spiders off and quickly got in. This room was bigger, more spider webs, this time four rats running around, and everywhere on the walls besides normal spiders also something that looked like something between spider and crab. No gold. On the opposite wall there were three scorpions slowly crawling down.  For a while we just watched them beautifully glowing in the light of our torches. Suddenly Jespa pushed one of them with the stick. Scorpion fell right under our feet. That was already too much for me. I started panicking, quickly pushed myself back and got out.

Camp number two wasn’t such luxury anymore. No electricity, no light, just a bucket full of water in the forest instead of a shower. Before dinner we climbed the El Tigre pyramid located not far from the camp and finally enjoyed a beautiful sunset from the top! During the evening shower a snake crawled around my feet and I found a big tarantula when going to the bathroom.

On the third day, we finally explored the city itself. El Mirador is the epicenter of most of Mayan legends, as the spot specifically chosen as the planned center of their empire because it is the point of “highest energy.” The one point on earth that is metaphysically closest to the gods of creation. Some of the pyramids still look more like a perfectly pointed hill covered in trees rather than a monument. Some of the building are better excavated but it’s still far from the perfectly restored Mayan ruins we are used to. Still in comparison with the visit of Tikal, for example, this El Mirador trek is definitely winning for me! The most amazing thing is that you have the whole place just for yourself. No crowds, no tourists … you feel like you are on a real quest and after days spent in the jungle you finally discover the lost city. There are two groups a week and each group has about 10 members. This means that only less than 1000 people from all over the world visit this amazing amazing place every year. Sights like Tikal or Macuu Picchu are seen by 1000 people in a few hours. I’m saying this to emphasise how special and unique experience you will get.

The grand finale of the whole day is climbing up La Danta. When first found it was thought to have been built on a large hill, but recent excavations have revealed the entire hill is actually stone construction on completely flat ground, which gave La Danta the status of the highest pyramid in the world measuring unbelievable 172m. It was built around 400 b.c. The view from its top is breathtaking. As far as you can see all around just land covered by beautiful green jungle completely untouched by human.

That’s how El Mirador looked 2000 years ago

There is not much to be surprised with on the way back as you’re again taking the same road, sleeping in the same camp and finally falling into the same mud as you were at the beginning. Walking through the jungle is still lots of fun though. Every so often a group of monkeys pass above you throwing sticks on your head, crazy coloured butterfly or parrot flies by or beautiful blue cicada sits on your head.

During the fifth day we were all running out of energy. I tried not to think of the exhaustion and pain and the road felt actually shorter than I thought it will be at the end. In the past five days 12 painful blisters gradually appeared on my feet and I had about 867 935 mosquito bites all over my body. Nevertheless all of this was well worth it! As I said it was one of the absolute highlights of my whole journey! Unforgettable life experience and great fun!

[:cs]El Mirador je největší Májské město, které kdy bylo postaveno, pyšnící se také tou nejvyšší pyramidou na světě. Narozdíl od Tikalu, o kterém jsem psala naposled (čti ZDE), je ale ukryté hluboko v Guatemalské džungli a velká část jeho starověkých staveb a chrámů je stále ještě pokrytá stromy a čeká na své odhalení archeology. K El Mirador nevede žádná silnice, a tak jediná možnost, jak Tenhle unikát vidět na vlastní oči, je vydat se na pětidenní trek skrz deštný prales. Pokud chcete opravdové dobrodružství (a nebojíte se obřího hmyzu, tarantulí, hadů, škorpiónů…) tohle si rozhodně nenechte ujít!


Tenhle trek byl dalším naprosto nečekaným highlightem celé mé cesty. Rozhodně ho nenajdete při googlení top 10 míst, které v Guatemale navštívit a v průvodci Lonely Planet je o něm sotva pár řádku někde na konci. I přesto to byla jedna z nejúžasnějších věcí, kterou jsem na své cestě podnikla. Tenhle výlet totiž není pro mainstreemové turisty a pro většinu lidí představuje až moc námahy a času. Když se ale překonáte odměnou vám bude neuvěřitelně zajímavý a jedinečný zážitek. Já se o El Mirador dozvěděla až po příjezdu do Flores, od lidí které jsem potkala na recepci mého hostelu. Na trek se chystali následující den a já se během pár minut rozhodla, že se k nim přídám.

Až k El Mirador a zpět je to 120 km, které musíte ujít během pěti dnů. Já vim, zní to děsivě a popravdě neni to žádná sranda. Trek rozhodně doporučuji jen lidem ve skvělé fyzické kondici. Na druhou stranu, většinu času se jde jen po rovině v nízké nadmořské výšce. Budou vás bolet nohy, ale pokud jste zvyklí chodit, dá se to v pohodě zvládnout.

Při kupování treku pozor na podvodníky, kteří si od vás vezmou peníze, napíšou vám falešný poukaz a zmizí. Podobné případy jsou bohužel poměrně časté. Nejbezpečnější je výlet koupit v cestovní kanceláři Coperativa Carmelita,Flores, která celou věc přímo organizuje. Ceny za kterou je trek k mání se hodně různí a rozhodně se vyplatí smlouvat a vyhrožovat, že když nesleví, půjdete jinam. Já za celou věc zaplatila 200USD (1400Q, 5000CZK) přestože původní nabídnutá cena byla  350USD. 200USD je pokud je mi známo i ta nejnižší možná cena za kterou je možné trek pořídít. (Pokud vaše skupina čítá 6 členů a více.)

Cena zahrnuje:

  • Transport z Flores do vesničky Carmelita, kde trek začíná a zpět.
  • Španělsky mluvícího průvodce – pokud chcete aby vás provázel někdo, kdo umí anglicky, připlatíte si dalších 200$
  • Poníky, nesoucí vaše krosny, všechno jídlo vodu etc. a člověka, co se o poníky stará
  • Jídlo na všech pět dnů (4 snídaně, 5 obědů, 4 večeře) – tahle položka mě neuvěřitelně mile překvapila! Jídla bylo opravdu hodně a vždy bylo i na přidání. Po celou cestu nás provázela kuchařka, která opravdu uměla vařit takže nejen, že jsme rozhodně netrpěli hlady, ale na každém chodu jsme si i opravdu pochutnali!
  • Neomezené množství pitné vody.
  • Camping na 4 noci – stany, matrace, spacáky, sprchy, wc

Co vzít ssebou:

  • Repelent!!!
  • Cokoliv zmírňující svědění po komářím štípnutí – já osobně používám Tea Tree olej. Tenhle zázrak je přírodní olej z Čajovníku Australského a kromě toho, že desinfinkuje, působí proti boestem hlavy, ucpanému nosu a nespočtu dalších věcí, tak i úplně ostraňuje nepříjemné svědění po komářím štípnutí. Tahle minilahvička by určitě neměla chybět ve vaší cestovní výbavě. Seženete ho v jakékoliv lékárně. Doporučuju nakoupit už  před odjezdem, ve Střední Americe už se tak lehce sehnat nedá.
  • Oblečení na převlečení na každý den
  • Pohodlné oblečení a pantofle na večer
  • Pláštěnku
  • Jídlo navíc (oříšky, sušené ovoce…cokoliv, co vám dodá energii)
  • Alkohol na večer – v džungli samozřejmě není vůbec žádný signál, žádný internet…takže co jinýho dělat po večerech, než se opít.
  • Moskitiéru
  • Náplasti na puchýře
  • Já ssebou měla ještě velký skládací vějíř, který jsem koupila loni v Indii. Ten se ukázal být snad tou nejužitečnější částí celé mé výbavy. Na severu Guatemaly je opravdové vedro i ve městech, ale v deštném pralese je to úplně jiné kafe! Vlhkost vzdychu je tam okolo 85% a to horko cítíte úplně jinak. Přes všechny ty stromy okolo samozřejmě ani vánku. Všechno se na vás lepí a já osobně byla propocená skrz na zkrz ještě než jsme vubec vyšli. Ovívat se vějířem byla v tu chvíli ta nejpříjemnější věc na světě! Na Ali Expresu se dá dokonce koupit takovej minivětráček na baterky, který si držákem naistalujete přímo před obličej a necháte se průbězně ofukovat. Chodit s něčim takovym někde po městě, tak samozřejmě vypadám jak totální magor a selfíčka na instagram by asi taky nebyly uplně ok. V džungli se ale na vzhled moc nehraje a v týhle situaci bych něco takovýho strešně ocenila, protože mě po pár dnech ruce bolely snad stejně jak ty nohy z toho věčnýho mávání. Investice, kterou stojí za to zvážit. Mě všichni strašně záviděli už ten vějíř a co teprv až vytáhnete takovouhle vymoženost! To si hned každej řekne, že turisti z Česka, ty se teda vyznaj!

Jestli jste si mysleli, že vaším největším nepřítelem v džungli budou jedovatí hadi, pavouci nebo krvelačné šelmy, lovící po setmění, tak jste na omylu. Těmi nejkrvežíznivějšími predátory jsou v deštném pralese komáři! Jsou jich tam tisíce a v obrovských hejnech vás pronásledují a čekají až uděláte tu osudovou chybu –  na vteřinu se zastavíte a oni si na vás budou moct nasedat a sežrat vás zaživa. Během treku jsem se dozveděla spoustu užitečných fíglů jak s komáry bojivat. (Fakt brzo tvl.) Ráda se s vámi o ně podělím už teď, abyste nedopadli stejně jako já.

  • Nejíst příliš moc sladkého – čím sladší krev, tím víc komárům chutná.
  • Jíst hodně česneku – vaše krev komárům chutnat nebude.
  • Volné oblečení z tvrdšího materiálu, které komáry k vašemu tělu vůbec nepustí.
  • Oblečení světlé barvy – tmavé barvy se více zahžejí a vyhřátě plochy komáry přitahují. (Po přečtení bodu 3. a 4. nemusim asi ani zdůrazňovat, že moje ČERNÝ A PŘILÍHAVÝ legíny byl nejspíš můj nejdebilnější outfit nápad v životě.)
  • Nejsilnější repelent který se dá v Guatemale legálně sehnat je s obsahem deetu 25% a fakt jsem si nevšimla, že by to na ty zmutovaný pralesní hajzly nějak zvlášť působilo. Na internetu nebo hned v sousedním Belize ale seženete repelent s obsahem deetu až 50%, který už prý fungoval mnohem lépe.

Výlet začíná okolo čtvrté ráno, kdy minibus postupně vyzvedne všechny členy skupiny. Píšu okolo čtvrté, protože i přesto, že nám bylo oznámeno ať jsme ve 4 připraveni před hostelem, minibus přijel až v 5:30. Cesta z Flores do vesničky Carmelita trvá další 4 hodiny. Perfektní čas na to dát si šlofíčka před náročným dnem. Naše skupina čítala 8 členů. Na místě jsme se ještě posilnili obrovskou a výbornou snídaní a mohli jsme vyrazit. Část trasy, která se zdolá během prvního dne, je rozhodně ta méně příjemná, o zábavu tu ale na druhou stranu rozhodně není nouze. Cesta na většině míst totiž spíše než něco, po čem by se dalo normálně chodit připomíná bažinu plnou bláta, kluzkého jílu a vody. Každou chvíli tedy někdo v bahně ztratí botu nebo mu to při přeskakování kaluže uklouzne a obličejem se zaboří přímo do bláta. Neohrožený průvodce mezitím mačetou prosekává cestu skrz džungli.

Na konci dne máte možnost vylézt na El Tintal – první z mnoha pyramid, které na své cestě objevíte. Pozorovat z její špičky západ slunce je úžasná tečka za dlouhým dnem. Teda byla by, kdyby se zrovna kompletně nezatáhlo a my nějký západ slunce viděli.

Prvních 20 km za námi. Příchod do kempu byl opravdu příjemné překvapení. Opravdové sprchy s tekoucí vodou, záchody, elektřina ze solárních panelů a možnost nabít si telefon, celý objekt perfektně osvícený, privátní stan pro každého s matrací pod zděným přístřeškem, kuchyň, hamaky na večerní chill…no prostě luxus o kterém se mi uprostřed pralesa tak daleko od civilizace ani nesnilo. Po skvělé večeři a pár skleničkách Chillského vína jsem vyčerpaná po náročné dni usla jako miminko.

Druhý den ráno byl budíček ještě před východem slunce. Rozespalá jsem před stanem nahmatala boty celé obalené bahnem ze včera. Zvedla jsem pravou a strčila do ní ruku, abych z ní vytáhla zbytky ztvrdlého bláta , které napadalo dovnitř. Místo bláta jsem ale v ruce stiskla něco velkého a chlupatého. S jekotem jsem odhodila botu i to “něco” daleko od sebe. Slyšel mě Miguel – náš průvodce a přišel se podívat, co se stalo. Byla to jen obrovská chlupatá housenka. “S mym štěstím to byla určitě ňáká smrtící housenka, tak ještě že mě nekousla.” Prohodila jsem ve vtipu. “No smrtící né.” Odvětil Miguel. “Ale každý z těch chloupků je napuštěný jedem a jestli tě píchla, tak teď budeš ležet několik dní v horečkách a budem tě tady muset nechat a vyzvednou až po cestě zpět, protože zbytek cesty bys určitě nezvládla.” Smích mě přešel. Po důkladném prozkoumání mojí dlaně, ale Miguel usoudil, že jsem měla štěstí a první ráno se ještě obejde bez ztráty na životech.

Deštný prales v kterém se právě nacházíme je jedním z míst, kde je stále ještě možné spatřit jaguára ve volné přírodě. Stává se to velice zřídka, ale když má člověk opravdu velké štěstí, může si na konto připsat další opravdu ojedinělý zážitek.

Byla jsem právě na jedné z toalet, když jsem za kabinkou uslyšela výkřik, jako když zaječí pětiletá holka. Pak už bylo jen ticho. Vylezla jsem ven, abych se podívala, co se stalo. Našla jsem tam Jespu – jednoho člena naší skupiny, jak s vytřeštěnýma očima nehybně stojí před vchodem do druhé z toalet. Když mě uviděl, s nataženým ukazováčkem před pusou na mě zašeptal: “Pššš! Vevnitř leží spící jaguár!” Nevěřila jsem mu. Stčila jsem hlavu do kabinky, abych se přesvědčila. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Před půl hodinou mě málem přiotrávila jedovatá housenka a teď jdu na záchod a tam jaguár. To už je na jedno ráno trochu moc. Přivedla jsem průvodce Miguela, abych mu ukázala, co jsme našli. Všichni jsme jen nehybně zírali do záchodové kabinky. “Nemyslím si že dýchá.” Řekl Miguel po chvíli. Vzal do ruky klacek a píchl s ním jaguárovy do břicha. Ani se nehl. “Je to ještě mládě.” Povídá Miguel. “Jeho matka nejspíš zemřela dřív než ho stačila naučit lovit a on teď umřel hlady. Je kost a kůže.” Vytáhl jaguára ven, abychom si ho mohli prohlédnout. Vypadal tak nádherně a tak roztomile. Všem nám z toho bylo smutno. Kdybych včera věděla, že pár metrů od nás hlady umírá jaguáří miminko ráda bych mu dala celou svojí večeři.

Během druhého dne je třeba ujít o 10 km více než den předešlý, bažinu ale vystřídá příjemná písčitá cesta. Nikdo se nezastavuje (protože by ho sežrali komáři), a tak nám cesta krásně ubíhá. Po několika hodinách jsme došli ke zřícenině stavby La Muerta (smrt). “Jestli chcete, můžete vlézt dovnitř.” Řekl nám Miguel. Chvíli jsem přemýšlela, jestli chci opravdu lézt do něcěho, co vypadá jako díra do pekla, nehledě na to, že jméno smrt mě taky úplně nepřesvedčilo. Ostatní se očividně cítili stejně.

La Muerta

Pár z nás se nakonec rozhoupalo a s baterkami v rukách jsme vlezli dovnitř. Prostor byl malý, s nízkým stropem, plný pavučin. Na druhém konci pokoje proběhly dvě krysy. Namířila jsem baterku směrem vzhůru. Celý strop a stěny byly poseté pavouky a nejrůznějším hmyzem.  Chtěla jsem rychle vyběhnou zpět ven, ale ten adrenalin mě donutil zůstat vevnitř. Přišla jsem si jak Indiana Jones a najednou jsem chtěla zříceninu prozkoumat celou a najít ty tuny zlata, co jsou tam někdě ukryté. Nalevo byl vchod do asi dva metry dlouhé chodbičky vedoucí do hlavního sálu. Teda vchod, podle velikosti to spíš vypadalo jako takový ty dvířka pro kočky. Májové byly v podstatě trpaslící a pro ně tohle asi byla normální velikost dveří. My se ale do prostoru museli v víceméně natlačit, což nebylo možné bez toho, abychom se kompletně dotýkali okolních stěn, po kterých lezlo kde co. Klackem jsme nejdřív poschazovali pavouky dolů a rychle se promáčkli skrz. Tahle mísnost byla větší, víc pavučin, tentokrát čtyři krysy a všude po stěnách kromě normálních pavouků ještě něco, co vypadalo jako skříženina pavouka a raka. Zlato nikde. Na protější zdi lezli tři škorpioni. Chvíli jsme pozorovali jak se nádherně třpití ve svitu baterek. Jespa pak do jednoho strčil klackem a škorpion spadl přímo nám pod nohy. To už jsem nezvládla. Zachvátila mě panika a bez jakéhokoliv oklepávání zdí jsem se protlačila zpět a rychle vylezla ven.

Kemp číslo dvě už takový luxus nebyl. Žádná elektřina, žádné světlo, žádné zděné přístřešky, místo sprchy jen kýbl s vodou za zástěnou v lese. Ještě před večeří jsme vylezli na pyramidu El Tigre a konečně si užili nádherný západ slunce! Při večerní sprše se mi okolo nohy proplazil had. Popravdě mě to i po tom všem dokázalo lehce rozhodit. Cestou na záchod jsem zas pro změnu našla tarantuli, kterou jsem si nakonec i pochovala.

Během třetího dne už se prozkoumává samotné město. El mirador je epicentrem většiny Májských legend a byl považován za místo vyšší energie. U některých pyramid ani nejdřív nepoznáte, že jsou to pyramidy. Spíš to vypadá jako perfektně špičatý kopec porostlý stromy. Některé časti města jsou odhalené lépe, stále to ale zdaleka nepřipomíná perfektně zrestaurované májské rujny, na které jsme zvyklí. I přesto pro mě tenhle zážitek ve srovnání například s návštěvou slavného Tikalu vyhrává na plné čáře! Největší kouzlo je v tom, že máte celé to místo jen pro sebe. Nikde žádné davy lidí, žádní turisti…máte pocit, jak když jste na opravdové archeologické misi a po dnech strávených v džungli, konečně objevíte ztracené město. Vidět El Mirador na vlastní oči je opavdu výjimečná věc. Treky se vypravují dvakrát týdně a každá skupina má v průmětu 10 členů. To znamená, že tohle úžasné místo ročně navštíví méně než 1000 lidí z celého světa. Takový Tikal nebo Macuu Picchu vidí 1000 lidí během pár hodin. Při procházení od jedné pyramidy k druhé máte tak opravdový pocit výjimečnosti.

Vrcholem celého dne je výstup na La Danta. Archeologové původně mysleli, že Májové ze strategických důvodů postavili pyramidu na kopci. Až nedávné výzkumy odhalili, že ten “kopec” je celý ve skutečnosti spodní část pyramidy, čímž se La Danta stala tou nejvyšší pyramidou na světě, měřící neuvěřitelných 172m. Byla postavena okolo 400 př.n.l. Výhled z jejího vrcholu je dechberoucí. Kolem dokola kam až oko dohléhne jen stromy. Část země absolutně nedotčená člověkem.

Takle El mirador vypadal v dobách své největší slávy

Po cestě zpět už vás nic moc nepřekvapí, protože se jde v podstatě po té samé trase, spí v tom samém kempu a nakonec se zase brodíte tim samym bahnem. Zábava je to ale pořád. Každou chvílí se nad vámi v korunách stromů prožene skupina opic a začnou na vás házet větve, okolo hlavy se vám proletí papoušek, obrovský motýl nebo si nádherně modrá cikáda sedne na vaši hlavu.

Pátý den jsme už všichni byli na pokraji sil. Snažila jsem se nemyslet na únavu a bolest nohou a cesta nakonec utekla poměrně rychle. Za těch pět dní se mi na nohou udělalo dohromady 12 puchýřů a všude po těle jsem měla asi tak 768 345 komářích štípanců. Všechno to ale rozhodně stálo za to! Jak už jsem řekla na začátku tenhle trek byl jedním z highlightů celé mé cesty. Naprosto unikátní zážitek na celý život!

 

 [:]