Europe Traveling

[:en]Hitchhiking the Balkans[:cs]Stopem po Balkáně[:]

[:en]Six weeks, ten countries, 5,480 kilometres, 67 cars, countless new friendships made and experiences gained and only €230 spent! You can travel almost for free if you’re not afraid to try new things. You’ve heard me talking about free accommodation through Couchsurfing many times before. (Who still doesn’t know what I’m talking about, detailed description of how to use CS can be found here.) This trip was no exception and I paid for accommodation only twice during the whole journey. This time, however, I’ve decided to go even more low budget and travel around the whole Balkan area only hitchhiking. I’ve met many other hitchhikers on my journey, no other solo girls though, only guys, occasionally couples. Meeting a solo female hitchhiker surprised almost everyone, but in reality there is nothing to fear. Being a girl doesn’t mean we are disabled. We can do anything a man can do. And actually, being a girl is a superpower in many cases, talking about hitchhiking in particular. While hitchhikers – guys sometimes found it hard to do even 100 km a day, I had no problems hitchhiking 500 km daily usually waiting for a ride no more than 5 minutes.


Ljubljana, the capital of Slovenia was my first destination. Getting through Austria was not that easy. Austrian people just don’t stop to hitchhikers and every time I finally managed to get a ride it was either someone from Italy or Hungary. Not far from the border with Slovenia I was left with no other option than to hitchhike at the highway. This is illegal in the EU. Someone reported me within five minutes and the local police came to give me a fine. Fortunately I managed to persuade them not to give me one and I even made them to give me a lift to the closest petrol station too so I can continue my hitchhiking.


When visiting Ljubljana take an one day trip to a the Bled lake. Fairytale like place full of beautiful views.


After three days spent in Slovenia it was time to head down for Croatia. In Zadar I was meeting Nick who flew from London for a few days to see me. Many of you were asking where to find such luxurios place in Croatia. This is the Portus Beach Club in little costal village Sukosan near to Zadar. You can freely use all their beach facilities with the consumtion of drinks or food in the restaurant. It was almost empty at the end of September but to get yourself a spot on the deck during the peak season you need to be early!

Nick and I also took a trip to the Plitvice Lakes that are like the reflection of the Jurassic Park. The lakes are listed among the UNESCO heritage sights and attract tourists from all over the world. The place can get very crowded so I definitely recommend visiting only in week days and off season if possible!

The road from Zadar to Dubrovnik along the Croatian coast is incredibly beautiful. The azure sea lined with hundreds of small islands, forests and white rocks all around. Do not get on the highway and take this slower coastal road. The views are definitely worth the extra few hours. You’ll be crossing a tiny part of Bosnia and Hercegovina, so don’t forget your passport.




The country is full of beautiful black hills. Hence the name Montenegro – Black Mountain. The medieval town of Kotor set in the Gulf of Kotor is the gem of this region. In many ways similar to Dubrovnik but cheaper, less crowded and in my opinion even more beautiful.

Couchsurfing will never stop to amaze me and this time I was accommodated on a deserted private island. No running water, no electricity, no internet. My host wasn’t the owner of the island, but his work was to simply live on the island and look after it. As there is not much to take care of, he basically does nothing so he offered this unique free experience to get some travellers over and keep him company.

View from a boat with the private island on the horizon


Sveti Stefan, another beautiful Gem of Montenegro



This country is a true hitchhiking paradise! Once again, I proved to myself that the poorer the country, the nicer and more friendly the people. The fact that Albania is not the easiest place for life is not hard to observe. Half-built houses falling apart, rubbish everywhere, kids begging for money on the streets. The nature is beautiful though. Trekking in Maja Jezerce or Korab is one of the best in the whole region, and Albania, unlike Croatia and Montenegro, has long sandy beaches that most of the time are even completely empty. What makes Albania such a great place to travel though are mainly Albanians themselves, and the country is incredibly easy to hitchhike around. People often went miles out of their way just to get me where I needed to go, many of them invited me to join their family lunch or dinner and even though I always refused at first, many of them gave me some money at the end of the ride and insisted on me keeping it. So, after few days hitchhiking in Albania I was left with more cash than I had at the beginning of the entire trip.

There is about one car passing every five minutes at some places so what really surprised me was the amount of petrol stations in this country, sometimes there were even three of them next to each other. Some were also like the fanciest looking petrol stations I’ve seen in my life. There was one that literally looked like a castle. When I asked what is this about as there is obviously not enough cars to support them, I was told owning a petrol station is the most favourite way of laundering money in this country.

Just after crossing the Albanian border I stopped a young guy who as everyone else was worried about my safety on this journey. “But do not worry, with me you are safe!” He told me. “Because I have a gun. Do you want to see it? “He asked me, and pulled the gun out of his pocket. He was right, I have never felt as safe as when sitting in a car with a complete stranger pointing his gun towards me. But apart from this very extraordinary way of impressing girls he was actually really nice and drove me safely all the way to Tirana, the Albanian capital.

Please notice the country of origin ))

If you’re visiting Tirana, you should definitely stay at the Trip’n’Hostl. Beautifuly decorated,  with a nice garden, rooftop terrace full of flowers, full of cool people and incredibly nice and friendly staff. There is even fresh breakfast served every morning. And you get this luxury for just 10 € per night. The hostel also makes their own beer and raki. As the clubbing scene in Tirana is not very interesting the best parties usually take place in this hostel as well. The atmosphere of this place will suck you in and won’t let go. I was planning to only stay one night and even after three days I found it very difficult to finally leave.


Hitchhiking in Greece turned to be much more difficult as due to all that has been happening in the country in the past few years everyone is quite suspicious. Every time I finally managed to get a car the driver first asked me multiple questions before even letting me in, few times I even had to present my passport to prove I’m a citizen of the EU. I crossed the country through all the way to the southern tip to the tiny village of Kyllini as I was to start my volunteering in a nearby refugee camp. I stayed there for two weeks. It was an amazing experience and you can read all about it in my upcoming post.

It’s only one hour by ferry from Kyllini to the island of Zakinthos so I decided to go for a little trip before heading up to Athens. In the harbour, I was picked up by my Couchsurfing host Ioannis who took me to a beautiful four-storey house with a swimming pool. Not only did I have my own room with a king size bed, this time I had the whole floor with two bathrooms and Jacuzzi for myself. Ioannis was busy the rest of the day working and just gave me the key and said “Make yourself at home.” So I did.

On my way from Athens to Macedonia the hitchhiking did not go as fast as I was hoping it will and I had to stay halfway in the Greek city of Larissa. When I arrived, it was already dark. The lorry driver was just passing by on his way to Turkey so he left at the exit of the highway. It started heavily raining just when I got off. Unfortunately, it was another two hours walking to the city centre, with no possible ways of public transport shown by google. I tried to hitchhike but any driver spotting me standing by the road in the dark and all wet instead of stopping started to go even faster so I decided to walk. My super cool retro jacket from the 90’s was waterproof for about first five minutes and I got soaking wet. One positive thing was that taking another two hours to get to the city gave my CS host enough time to answer my last-minute request so I had somewhere to go at least.

Watching the Sunset from the Mount Lycabettus, Athens


The most visited place in the country is the Lake Ohrid and the nearby town of the same name that has a pretty old town full of cute little streets. There are several national parks in the area with easy trails up to peaks offering stunning views.

Galicica National Park


Almost 90 % of Kosovo’s population are Albanians and the country itself reminded me of Albania a lot with the locals being equally as friendly. The country has long since recovered from the war and is perfectly safe for tourists now. During my short visit of Prizren I lived like a princess again, staying in a beautiful villa with a local family. The family owned a local petrol station by the way.

My princess room


Although It’s been ten years since Kosovo became independent, Serbia still does not recognise Kosovo as a country and officially considers the area part of their territory. Therefore, you’ll be denied the access to Serbia when crossing the Kosovo – Serbian border as for Serbs you are considered to be in the country already but as you only crossed the Kosovo border check you entered Serbia illegally and you have to leave. However, they will let you pass if you present your ID instead of passport as in that case, they are unable to find out how did you get to the country at the first place. I lost my ID few weeks back so I had to hitchhike first all the way back to Macedonia so I can up to the Serbia’s capital Belgrade.

Some people call Belgrade the Berlin of Eastern Europe. Therefore, I had my expectations high and to be honest I wasn’t disappointed at all. The warehouse club Drugstore and the party boat 20/44 are a must visit, and if you still don’t have enough, there are various little underground clubs, cool bars and cafes to be found all around the city. During the three days of my stay I actually hardly managed to see Belgrade by the sunlight as I was too busy enjoying the nightlife. Apart from Berlin, the city reminded me of Prague a lot. A bit in terms the architecture but mainly regarding the local atmosphere that gave me a feeling I could actually live in that city.

Party Boat 20/44

Unfortunately, I arrived quite late on Friday night and with my “I’m traveling off season so I don’t have to book anything” attitude, I found all good hostels to be booked up. I planned to spend the night partying and in such case I never got myself Couchsurfing as it’s really rude. Finally I found a free bed in a hostel Green Lagoon. Some reviews looked a bit terrifying but I didn’t really have a choice.  The place reminded more of a squat than a paid accommodation, there were street dogs and cats running and shitting everywhere (occasionally even into someone’s bed) the whole place stunk and was full of strange people.

The Friday night in the club was great. However, the Saturday morning turned out to be a bit of a nightmare. I left the Drugstore at 6 o’clock, and while getting the taxi, I got one of my incomprehensible money-saving attacks, when I refused to pay 1000 instead of 600 I paid to get there (€3 difference) and to save my pride and prove to the driver that no one is charging me extra just because I’m a tourist, I decided that it’s going to be much more sensible, in a city I have never been before and with no internet connection, to take the bus. I got lost several times, and with the help of locals the journey took me “only” hour and a half. When I finally arrived, and wondered why I don’t recognise this area at all, I found out I managed to mistake the name of my hostel and I was asking everyone to navigate me to the Green house instead of the Green Lagoon. Sadly for me, the Green House was also name of a hostel in Belgrade, but on the other side of the city than mine was. In another 50 minutes, exhausted, I finally reached the right station. In a dark underpass on my way to the hostel a guy passed me by. Just the look he gave me made me feel scared straight away. When he got behind me he called over to me. I turned around and he was there standing half naked, wanking just in front of me. I started to run away, fortunately he couldn’t as he had his trousers down his knees. When I finally got to the hostel I found someone else sleeping in my bed. The hippies just sold my place to someone else and I spent another thirty minutes trying to get a drunk girl out of my own bed so I can finally fall asleep. As I said the hostel was full of really weird people. One of them sat next to me on the previous evening and started to give me random personal questions whispering straight into my ear. When I told him he creeps me out and asked him to fuck off he went: “Ah ok! … Do you know what your problem is Karolina? That your boobs are too small.” Well the same weirdo woke me up on Saturday morning, just half an hour after I finally managed to fall asleep shaking with me and shouting into my face: “I’m going home, I’m going back to Slovenia, this is what you wanted Karolina? Are you happy now?” It took him a few minutes to finally calm down and leave. I had no idea what was going on and the whole morning was already a bit too much for me. I gave up on my idea of sleeping, packed my bag and made my way to a new hostel where fortunately everyone was finally normal.

Heading back home, not far from the Serbia – Hungary border, I met an eighteen-year-old guy from Brno, just returning from a very similar trip around Balkans and we decided to hitchhike through the last two days together. Originally, we were planning to go to Budapest on the way but as we stopped a cool gay couple returning from Belgrade to Vienna, we decided to go with them instead and spent the last night of our trip exploring the Vienna’s gay clubs.

The contemporary history of the Balkans was wild. All the wars have marked the region a lot and the nations still kind of hate each other. Each of them have their own version of the conflict blaming the other side but one thing most people I talked to agree on is that in Socialist united Jugoslavia the life was much better than is now in their new democratic independent countries.

Apart from Austria and Greece, the hitchhiking was super easy everywhere including the Czech Republic. There is lots of prejudice surrounding this area. Albania and Kosovo, for instance, are supposed to be dangerous countries, but the hospitality of locals made me feel completely safe. On the other hand, the only hitchhiking related “problem” I had, happened just on my first day in “safe” Austria. Not far from the Slovenian border a stopped an Austrian guy who told me he just needed to pick up something and then he would take me Ljubjana. He stopped by a supermarket to buy two bottles of wine and instead of Ljubjana he took me in front of his house. I simply took my backpack and went to the closest street to stop someone else.  [:cs]Šest týdnů, deset zemí, 5 480 kilometrů, 67 aut, nespočet nových přátel, nekonečně zážitků a dohromady utraceno jen 6 180 Kč! Cestovat se dá skoro zadarmo, člověk se jen nesmí bát. Ubytování formou Couchsurfingu zdarma tu vychvaluji neustále. (Kdo neví, o co jde, podrobný popis, jak CS používat najdete zde.) Ani tenhle výlet nebyl výjimkou a za ubytování jsem během téhle cesty platila jen dvakrát. Tentokrát jsem se ale rozhodla svůj budget posunout ještě o něco níž a celý Balkán si projet stopem. Po cestě jsem potkala spoustu dalších stopařů, pokaždé jen kluci, občas páry. To že jsem holka a stopuju sama většinou budilo zděšení jak místních, tak ostatních cestovatelů a klasicky následovala otázka „A to se nebojíš?!“ Nemyslím si, že bychom se měli neustále něčeho bát, jen protože jsme holky. Být holka je v mnoha případech spíše super schopnost a obzvlášť, pokud se jedná o stopování. Zatímco stopaři – kluci byli rádi, když se jim podařilo urazit 100 km za den, já jsem denně v pohodě zvládala okolo 500 km a na auto jsem většinou nečekala déle než pár minut.


Mou první destinací byla Ljubljana, hlavní město Slovinska. Dostat se skrz Rakousko nebyla až taková sranda. Rakušáci nejspíš zásadně stopařům nezastavují a pokaždé, když jsem si konečně sedla k někomu do auta, byl to Ital nebo Maďar. Před hranicemi se Slovinskem jsem bohužel zůstala viset na dálnici a musela stopovat odtud. To je v EU nelegální, během pěti minut mě někdo nahlásil a přijela Rakouská policie, aby mi dala pokutu. Tu jsem naštěstí nakonec nedostala a povedlo se mi je přemluvit i k tomu, aby mě odvezli na nejbližší benzínku, odkud jsem stopovala dál.


Pokud se chystáte do Ljubljany, rozhodně navštivte i nedaleké jezero Bled, které je pýchou celého Slovinska.



Po třech dne ve Slovinsku jsem se vydala směr Chorvatsko. V Zadaru jsem měla sraz s Nickem, který za mnou přiletěl na pět dní z Londýna. Po shlédnutí fotek mi hodně z vás psalo, kde se dá v Chorvatsku sehnat takový luxus. Je to Beach Klub Portus v pobřežním městečku Sukošan nedaleko Zadaru. Při konzumaci drinků nebo jídla můžete zdarma využívat veškeré plážové vybavení restaurace. My tam na konci září byly skoro samy ale v hlavní sezóně je třeba přijít hodně brzy, pokud chcete místo na jedné z platforem!

Navštívili jsme také Plitvická Jezera, která jsou jako vystřižená z Jurského parku. Přírodní památka je na seznamu UNESCO a davy turistů se sem sjíždějí z celého světa. Návštěvu tedy doporučuji jen mimo sezónu a pokud možno ne o víkendu.

Cesta ze Zadaru do Dubrovníku podél Chorvatského pobřeží je neuvěřitelně nádherná. Azurové moře lemované stovkami malých ostrůvků, lesy a bílé skály všude kolem. Popravdě jsem neměla ani tušení, jak krásná země Chorvatsko vlastně je. Pokud máte podobnou cestu, nenajíždějte na dálnici a vezměte to po pobřeží. Těch pár hodin cesty navíc za tuhle krásu rozhodně stojí. Silnice vede přes kousíček Bosny a Hercegoviny, tak si nezapomeňte pas.



Černá Hora

Pobřeží této země je lemované černými skalami, odtud také jméno Montenegro (Černá Hora). Středověké městečko Kotor zasazené v Kotorském zálivu je perlou této oblasti. V mnohém podobné Dubrovníku, ale o poznání levnější, méně přeplněné turisty a pro mě i hezčí.

Couchsurfing mě nikdy nepřestane překvapovat a tentokrát jsem bydlela na opuštěném soukromém ostrově. Bez tekoucí vody, elektřiny a internetu. Můj hostitel nebyl přímo majitelem ostrovu, ale jeho prací bylo na ostrově žít a starat se o něj. Víceméně tedy nedělá nic a aby se na ostrově sám nenudil, nabízí ubytování zadarmo.

Výhled z lodi cestou na náš soukromý ostrov


Sveti Stefan, další maý poklad Černé Hory



Tahle země je pro stopaře hotovým rájem. Zas a znovu se mi potvrdilo, že čím je země chudší, tím milejší a přátelštější lidé v ní žijí. To, že se v Albánii nežije tak lehce je vidět všude kolem. Polorozpadlé nebo nedostavěné domy, odpadky, na ulicích žebrající děti. Příroda je tu ale krásná. Treky v Maja Jezerce nebo Korabu patří k nejlepším v celém regionu a oproti Chorvatsku a Černé Hoře má Albánie dlouhatánské písčité pláže, které jsou ke všemu většinou téměř prázdné. To, co dělá Albánii tak skvělou zemí jsou ale hlavně samotní Albánci a stopovat tu je neuvěřitelně snadné. Řidiči si často zajížděli desítky kilometrů, jen aby mě dovezli přesně tam kam jsem potřebovala, zvali mě na oběd s jejich rodinou, dávali mi ovoce a zeleninu z jejich zahrádky a i přesto, že jsem vždy nejdříve odmítla, mi spoustu z nich na konci cesty dokonce dalo peníze a trvali na tom, ať si je nechám. Po šesti dnech stopování v Albánii jsem si tedy „vydělala“ víc, než jsem do té doby vůbec stihla utratit.

Na některých silnicích tu projede jedno auto za pět minut, a tak mě překvapilo, kolik nových benzínových pump je okolo cest. Občas jsou tu dokonce tři benzínky hned vedle sebe a většinou se jedná o moderní velkolepé stavby, které ve srovnání s rozpadlými domy všude kolem působí opravdu zvláštně. Později jsem se dozvěděla, že vlastnit benzínovou pumpu je tu jeden z neoblíbenějších způsobů praní špinavých peněz


Hned za Albánskými hranicemi jsem si stopla mladého kluka, který se jako každý strachoval o to, jestli je sólo stopování pro holku ten nejlepší nápad. „Neboj, se mnou jsi ale v bezpečí!“ Řekl mi.  „Protože já mám zbraň. Chceš jí vidět?“ Zeptal se mě, a pistol vytáhl z kapsy. Měl pravdu, nikdy jsem se necítila tak bezpečně, jako sama v autě s cizím týpkem, co na mě míří zbraní. Až na tuhle neortodoxní balící taktiku, byl ale super a bezpečně mě dovezl až do cíle.

Všimněte se země původu ))

Hlavním městem Albánie je Tirana. Pokud se tam chystáte, měli byste se rozhodně ubytovat v hostelu Trip’n’Hostel. Krásné dekorace, zahrada, střešní terasa, neuvěřitelně milý a přátelský personál, servírovaná snídaně…Takový luxus jen za 10 € za noc. Hostel si navíc vaří vlastní pivo, pálí domácí rakiji. I ty nejlepší párty ve městě se většinou odehrávají tady, hudební scéna v Tiraně za moc nestojí. Celkově má tohle místo neuvěřitelnou atmosféru, která vás vcucne a nebude chtít pustit. Já chtěla původně zůstat jen jednu noc, a i po třech dnech jsem se musela hodně přemlouvat, abych si konečně sbalila batoh a vydala se směr Řecko.


Stopování v Řecku už bylo o poznání těžší. Díky tomu, co se v zemi poslední roky děje, jsou lidé dost podezřívavý. Když už mi někdo zastavil, nekonečně se vyptával, kam jedu a proč, několik lidí chtělo dokonce vidět můj pas, jako potvrzení, že jsem občanem EU.

Přejela jsem skrz celou zemi až na jih do vesničky Killiny. Nedaleko odtud je uprchlický tábor, kde jsem další dva týdny pomáhala jako dobrovolnice pro NGO Refugeesuppot. O mojí zkušenosti z tábora si můžete přečíst v dalším připravovaném článku,

Na ostrov Zakinthos je to z Killini jen hodina trajektem, a tak jsem si před odjezdem do Athén ještě udělala malý výlet. V přístavu mě vyzvednul můj Couchsurfing hostitel Ioannis, který mě odvezl do nádherné čtyřpatrové vily s bazénem nedaleko pláže. Nejen že jsem měla svůj vlastní pokoj s obrovskou postelí, sama pro sebe jsem měla dokonce celé patro s dvěma koupelnami a vířivou vanou. Ioannis měl první den moc práce, a tak mi jen dal klíče a řekl „Chovej se tu jako doma.“ Důvěra některých lidí je vážně obdivuhodná!


Na cestě z Athén do Makedonie mi stopování nešlo, tak rychle jak bych si představovala a musela jsem zůstat na půli cesty v řeckém městě Larissa, kam jsem dorazila už za tmy. Kamion pokračoval dál směr Turecko, a tak mě nechal na výjezdu z dálnice, odkud to ale bylo do města pěšky ještě necelé dvě hodiny. Po pár minutách se spustil prudký déšť, přes který nebylo vidět na deset metrů. Zkusila jsem stopovat, ale řidiči, co mě ve tmě a promočenou na kraji cesty uviděli se většinou lekli a místo toho aby zastavili, ještě zrychlili. Rozhodla jsem se tedy jít pěšky. Moje super cool retro bunda z devadesátých byla nepromokavá asi tak pět minut a já okamžitě promokla až na kost. Jediná dobrá zpráva byla, že během mého dvouhodinového pěšího výletu mi stihla odpovědět slečna z Couchsurfingu, přijmout moji žádost a já měla alespoň kam jít.

Západ slunce z hory Mount Lycabettus, Athény


Nejnavštěvovanějším místem v zemi je jezero Ohrid a stejnojmenné město na jeho břehu, které se pyšní krásným starým městem plným roztomilých domů a úzkých uliček. V okolí je několik národních parků, které jsou plné snadných výšlapů na vrcholky s krásnými výhledy.

Národní park Galicica


90 % populace Kosova jsou Albánci, země Albánii v mnohém připomíná, a i lidé jsou tu stejně pohostinní a milí. Země už se dávno vzpamatovala z války a pro turisty je tu perfektně bezpečno. Ubytovaná jsem tu byla v obrovské vile u místní rodiny, která shodou okolností vlastnila benzinovou pumpu.

Můj pokojíček


Ani deset let po tom, co si Kosovo vydobilo svoji nezávislost, Srbsko stále ještě Kosovo jako stát neuznává a oblast považuje za součást svého území. Při překračování Srbsko – Kosovské hranice vás tedy na srbské straně zadrží a pošlou zpět, protože pro ně už v Srbsku jste, jen při vstupu do země jste prošli pouze kosovskou pasovou kontrolou, tudíž pro Srby jste v zemi ilegálně. Přes hranice vás ale pustí, pokud se místo pasu prokážete pouze občankou. V takovém případě nejsou schopni zjistit, jak jste se do země dostali. Já občanku ztratila několik týdnů zpět, a tak jsem při cestě do Bělehradu musela stopovat zpět do Makedonie a až odtud do Srbska (zajížďka cca 400 km).


O Bělehradu se mluví jako o Berlíně Východní Evropy, očekávání jsem tedy měla vysoká a musím říct, že jsem vůbec nebyla zklamaná. Klub Drugstore a párty loď 20/44 jsou must visit a pokud nebudete mít dost, město je plné malých undergroundových klubů, super barů a kaváren. Každý den se tu párty tak protáhla, že jsem během tří dní Bělehrad víceméně nezvládla vidět za světla. Celkově mi město hodně připomínalo Prahu, místy i architektonicky, hlavně ale celkovou atmosférou a je to jedno z mála míst na Balkáně, kde bych si dokázala představit i žít.

Party loď 20/44

Přijela jsem v pátek pozdě večer a navzdory mému přesvědčení, že když cestuju mimo sezónu, bookovat ubytování předem je zbytečné, jsem zjistila, že je všude plno. Plánovala jsem noc strávit v klubu a v takovém případě si Couchsurfing nikdy nehledám. Nakonec jsem našla místo v hostelu Green Lagoon, recenze sice nevypadaly nic moc, ale neměla jsem na vybranou. Místo působilo spíš jako squat než hostel, všude pobíhali psi a kočky z ulice, kteří spali hostům v postelích a občas se do některé z nich i vykadili, divně to tam smrdělo a celkově byl hostel plný hodně zvláštních lidí.

Páteční noc byla skvělá, sobotní ráno už se ale tak nepovedlo. Z Drugstore jsem odcházela v 6 hodin ráno a při smlouvání s taxikářem jsem dostala jeden ze svých nepochopitelných záchvatů šetření peněz, kdy jsem odmítla za taxi domů zaplatit o 400 víc než za cestu do klubu (rozdíl 90 Kč) a rozhodla jsem se, že bez internetu a ve městě, kde jsem poprvé v životě, bude mnohem lepší nápad jet domů autobusem. Ztratila jsem se několikrát a s pomocí místních mi cesta trvala „pouze“ hodinu a půl. Když jsem v půl osmé ráno konečně dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem si spletla jméno svého hostelu a všechny jsem prosila, ať mě, místo do Green Lagoon, navigují do hostelu Green House. To bylo, bohužel pro mě, také jméno hostelu v Bělehradu, ale na úplně jiné straně města, než byl ten můj. V půl deváté jsem vyčerpaná konečně dorazila na správnou zastávku. Cestou do hostelu mě v pochodu míjel neznámý muž. Podíval se na mě tak, že mě z toho zamrazilo. Když byl konečně za mnou, něco na mě zavolal. Ohlédla jsem se a on tam stál, stažené kalhoty a masturboval přímo přede mnou. Začala sejm utíkat, on naštěstí nemohl, měl kalhoty u kolen. V hostelu na mě čekalo další překvapení. V mé posteli už někdo spal. Recepční mé místo jednoduše prodal někomu dalšímu. Další půl hodinu jsem tedy strávila tím, že jsem dostávala neznámou opilou slečnu ze svojí vlastní postele, abych v 9 ráno už mohla konečně usnout. Jak už jsem psala, hostel byl plný opravdu zvláštních lidí. Jeden z nich si ke mně v pátek přisednul a začal mi klást oplzlé otázky. Některé na mě křičel, jiné mi šeptal do ucha. Řekla jsem mu, ať mi dá pokoj, na což mi odpověděl, že můj problém je, že mám moc malá prsa. No, ten samý magor mě probudil v sobotu ráno, jen půl hodiny po tom, co jsem konečně zvládla usnout. Začal se mnou třást a křičet mi do obličeje. „I’m going home, I’m going back to Slovenia, this is what you wanted Karolina? Are you happy now?” Uklidnil se až po několika minutách. Vůbec jsem nechápala, co se děje a celé to ráno už na mě bylo trochu moc. Usnout už jsem nezvládla, a tak jsem si sbalila krosnu a pomalu jsem se dobelhala do mého nového hostelu, kde už byli naštěstí všichni normální.

Na hranicích Srbska a Maďarska jsem potkala osmnáctiletého kluka z Brna, který se zrovna vracel z hodně podobného výletu jako já poslední dva dny jsme stopovali společně. Původně jsme chtěli dorazit do Budapešti, ale stopli jsem si párek gayů, kteří se z Bělehradu vraceli do Vídně, a tak jsme místo toho jeli s nimi a poslední noc strávili ve Vídeňském gay klubu.

Novodobá historie Balkánu byla poměrně divoká a války region hodně poznamenaly. Jeden národ na druhý na sebe do dnes hází špínu a každý vám dá svojí vlastní verzi celého konfliktu. Většina se ale bohužel shodne na tom, že společně za bývalé socialistické Jugoslávie se jim žilo lépe než dnes v nově vzniklých samostatných demokratických státech.

Kromě Rakouska a Řecka bylo stopování všude úplně bez problémů. Obrovskou radost mi udělala i ochota Čechů! O zemích panuje spoustu předsudků, například Albánie a Kosovo by měly být nebezpečné. Já se tam ale díky pohostinnosti místních cítila úplně nejlépe. Na druhou stranu jediný “problém“ během stopování jsem měla hned v “bezpečném“ Rakousku. Před hranicemi se Slovinskem jsem si stopla Rakušáka, který neuměl moc anglicky. Řekl mi, že potřebuje ještě něco vyzvednout a pak že mě do Ljubjany odvezel. Po cestě nakoupil dvě flašky vína a místo do Ljubjany mě odvezl k sobě domů. Jednoduše jsem si vzala krosnu, vystoupila z auta a nejbližší silnici si stopla někoho jiného.[:]

6 thoughts on “[:en]Hitchhiking the Balkans[:cs]Stopem po Balkáně[:]”

Comments are closed.