[:en]When I heard about the volcano Cerro in the Cordillera de los Maribios mountain range in Negro where you can literally sand board down the volcano ash, I knew immediately what was going be my first Nicaragua stop. The volcano is located near the city of León, which is also worth a visit. I then spent three more days on the Ometepe Island and due to the lack of time I headed to Costa Rica. Nicaragua, however, is a super beautiful country that would deserve at least two weeks. I’ll be back!

The journey from Hodnuras to Nicaragua was definitely the most expensive one but also the most adventurous of all.

Before I left, I exchanged myself an emergency $150 in cash. I had it on me hidden in my money belt throughout the entire trip. US dollars are widely accepted all over Central America, and in my opinion 150 should be enough to survive for a few days just in case I couldn’t withdraw money from the ATM, for a lift to anywhere or a bribe … I had no idea I would need this emergency money very soon.

The bus journey was endless. When we finally arrived on the border of Honduras with Nicaragua it was already evening time. Everyone left the bus to queue for the passport check. Soon it was my turn and I handed my passport to the customs officer. He flipped the pages back and forth for a while and then said, “You have a no entry stamp … and we don’t even have you in the system.” I did not understand. I normally passed the passport check when entering the country. “Well you’ll have to pay $ 300 and I’ll put you back in the system so we can let you out of the country.” “$ 300?! And can you show me written somewhere that this is a standard procedure? “I protested. “So little girl, to explain the situation, the whole time in Honduras you were illegal in the country. And that’s a really big problem! The standard procedure is to call the police. They’ll take you away, put you in custody, check you and if they let you go, you’ll pay a much bigger fine than the $ 300! ” I realised the officer is asking for a bribe. “But I have only 150 dollars on me.” I replied in a shaking voice. “That’s definitely not enough! Helping you like this can put me in prison. Do you understand that?!” I started crying while saying I really don’t have more than 150 so I don’t know what to do. Me crying had absolutely no effect, I suppose he has desperate people crying over there all the time. On top of all that the bus driver came over saying they will have to leave soon, so wondered if he should leave me there or not. The officer looked as if nothing will change his mind. I didn’t even know if what he was saying was true, but I definitely didn’t want to stay with him alone in the middle of nowhere and so late at night. By the way, all this scene is going on in Spanish because the officer didn’t speak a word in English. The driver said something like that 150 is better than nothing. The officer continued to look like he didn’t care about what anyone was saying but then suddenly he took the 150 $ that I kept holding in front of his face the whole time, threw my passport on me and told me to fuck off.

We moved to the entering point of Nicaragua. The officers took the passport of each of us and took them to the customs office for check. After about an hour of waiting I asked the bus driver why the fuck is it taking so long. “Sometimes they do these in-depth checks. That means they’re going through your social media, and anything else they can find online about you.” After another hour, one officer finally came out. Everyone started cheering because we thought it’s finally done. “Who is Karolina Mackova?” The officer asked. “You must be fucking kidding me, I thought to myself. “Come in please.” He called on me. He started asking me many strange questions about my education, parents, siblings, origins … he recorded the entire conversation on a Dictaphone. Then he sent the record to someone by an e-mail. In about fifteen minutes, the answer came back. “Well, it’s ok, you can go.” When entering the bus, I asked the driver what that supposed to be. “You were probably the only suspicious one to them.”

We arrived in León with a five-hour delay. My Couchsurfing guest was already long time asleep. Luckily, he did not mind when I woke up and with a smile opened the door for me.

Volcano boarding

In León, there are few different agencies offering volcano boarding and the prices and services offered don’t really differ. I chose the centre called the Volcano Day.

First, it’s about an hour’s climb to the top of the volcano and you carry your board through the whole time. As always when I climb on some volcano, a very heavy rain started and we all got soaking wet. The view over the multi-coloured crater at the top of the volcano is breath taking though. On top of that, Cerro Negro is still active and the closer to the top the more heat you can feel.


Just a few words of instruction and we are ready to go. I started off sliding down. Soon my goggles were completely covered in volcanic dust and I saw absolutely nothing. At the end my board turned over ale for the last few meters I was only rolling down. It was fun.

Can you find me? Looking like we are about to cook some crystal meth.

Isla de Ometepe

The next day, I headed east to the island of Ometepe, located in the centre of the lake of Nicaragua. The journey took me all day and I just about caught the last ferry that took me to the island. I was already getting dark when got of the boat. I was told that there was no direct connection to the location of my hostel and that I would have to change the buses. The first bus took me to the transfer station. A small stop on the road crossing a dark forest. No street lights, no houses, no people, nothing but jungle all around. When I asked the driver when is my second bus coming, he told me he had no idea. “Hopefully it’s gonna be until tomorrow morning.” He said, closed the door and left. Without the bus lights, absolute darkness spread all over the place. After an hour of waiting, I already started to panic a little bit. (The man at the harbour told me I won’t wait more than 10 minutes.) According to the navigation, it was more than 4 hours walking to the nearest village. After another hour of waiting, I finally accepted that no bus is coming for me and I started preparing myself for the walk. I put my backpack on, walked for about five minutes and then suddenly I saw a big car coming towards me. The driver pushed the break and stopped few meters behind me. Inside the car there was a local family. A man with his wife and two young kids. “Do you want a ride?” I started jumping around. Of course I wanted a ride. They took me to their home, gave me a dinner, let me stay over in their house and then gave me lift to where I needed to go on the following morning.

Black sand volcanic beaches

I stayed at the hostel El Zopilote Finca Ecológica. A beautiful place located on the hill in the middle of the jungle. With an organic restaurant, free morning yoga classes and outdoor showers with no doors. For a hammock, you’ll pay 4 USD per night over there.

El Zopilote Finca Ecológica

The island seems tiny on the map, but the distances between places hardly walkable and buses run only a few times a day. I rented a motorbike and spent the following two days exploring the island. Ometepe is a beautiful place and I would love to stay longer. However at this point I was slightly rushed by time so had to make a move and head to Costa Rica.

[:cs]Když jsem se dozvěděla o sopce Cerro Negro, kterou je možné od shora dolu sjet na “snowboardu“, bylo mi hned jasné, kam povede v Nicarague má první cesta. Sopka leží nedaleko města León, které rozhodně také stojí za návštěvu. Další tři dny jsem strávila na ostrově Ometepe a kvůli nedostatku času jsem se vydala směr Costa Rica. Nicaragua je ale nádherná a zajímavá země, která by si zasloužila minimálně dva týdny. I’ll be back!

Cesta z Hodnurasu do Nicaraguy byla rozhodně ta nejdražší, ale zároveň ta nejdobrodružnější ze všech.

Ještě před odletem jsem si směnila 150 USD v hotovosti, které jsem po celou dobu nosila bezpečně uschované ve svém money beltu. Americkými dolary totiž ve střední Americe zaplatíte v podstatě všude a podle mého, 150 by mělo být dost abych pár dní přežila, kdyby mi nešlo vybrat z bankomatu, na odvoz kamkoliv, na úplatek… to jsem ještě vůbec netušila, že se to za chvíli bude vážně hodit.

Cesta autobusem byla nekonečná. Když jsme dorazili na hranici Hondurasu s Nicaraguou byla už noc. Všichni jsme vystoupili a šli ke kontrole pasů. Za chvíli na mě přišla řada a já celníkovi podala svůj pas. Ten v něm chvíli listoval sem a tam a pak povídá „Nemáte žádné vstupní razítko… a ani v systému vás nemáme.“ Nerozuměla jsem tomu. Při příjezdu do Hondurasu jsem normálně prošla pasovou kontrolou. „Tak to budete muset zaplatit 300 $ (cca 6 500 Kč) a já vás do toho systému zpětně vložím, abychom vás mohli pustit ze země.“ „300 dolarů?! A můžete mi někde ukázat napsaný, že tohle je standartní postup?“ Odporovala jsem. „Tak slečinko, abys tomu době rozuměla. Celou tu dobu jsi byla v Hondurasu nelegálně. A to je velkej problém! Standartní postup je zavolat policii. Ty tě odvezou, daj do vazby, prověří a jestli tě vůbec pustí, tak nakonec zaplatíš mnohem větší pokutu, než je 300$!“ Došlo mi, že si celník říká o úplatek. „Já mám ale jen posledních 150 dolarů.“ Odpověděla jsem třesoucím se hlasem. „Tak to rozhodně nestačí! Za to, že ti takhle pomáhám, mě můžou zavřít. Rozumíš tomu?!“ To už jsem se rozbrečela, že vážně nemám víc než 150 a že nevím, co mám teda dělat. Můj pláč s ním očividně ani nehnul, asi mu tam někdo zoufale brečí každou chvíli. Do toho přišel řidič autobusu, že už musí jet, jestli mě tu má teda nechat, nebo co bude. Celník vypadal neoblomně. Nevěděla jsem ani, jestli to, co říká, byla vůbec pravda, ale rozhodně jsem tu s ním nechtěla zůstat sama uprostřed noci, daleko od civilizace. Jen mimochodem celá tahle scéna se odehrávala ve španělštině, protože celník neuměl ani slovo anglicky. Řidič prohodil něco, jako že ať se teda slituje a že 150 je furt lepší než nic. Celník i nadále vypadal, že je mu to úplně jedno. Po chvíli přemlouvání mi ale z ruky vytrhl těch 150$, které jsem mu celou dobu držela před nosem, hodil po mě můj pas a řekl mi ať vypadnu.

Posunuli jsem se ke vstupní hranici Nicaraguy, kde si od nás vybrali všechny pasy najednou a odnesli si je do celnice na prověření. Po asi hodině čekání jsem se šla zeptat řidiče, co tam tak dlouho dělají. „Občas dělají tyhle hloubkové kontroly, projdou vaše sociální média a všechno, co se na vás dá zjistit online, vždycky to takhle trvá.“ Po další hodině konečně vyšel celník ven. Všichni jsme se začali radovat, že už konečně pojedeme. „Kdo z vás je Karolína Macková?“ Zeptal se celník. „No to už si ze mě snad někdo dělá srandu“ Pomyslela jsem si. „Pojďte dovnitř.“ Zavolal na mě. Následovalo mnoho nepochopitelných otázek na mé vzdělání, rodiče, sourozence, původ…celník celý rozhovor nahrával na diktafon. Nahrávku pak někomu poslal e-mailem. Po asi patnácti minutách mu přišla odpověď. „Tak tedy v pořádku, můžete jít.“ Venku jsem se zeptala řidiče, co to mělo znamenat. „Asi jsi jim jediná přišla podezřelá.“

Do Leónu jsme dorazili s pětihodinovým zpožděním. Můj Couchsurfing host už dávno spal. Naštěstí se ale vůbec nezlobil, když jsem ho telefonem vzbudila a s úsměvem mi otevřel.

Volcano boarding

Agentur, nabízejících volcano boarding, je v Leónu hned několik a cena i zahrnuté služby jsou podobné. Já si vybrala agenturu Volcano Day.

Nejprve je asi hodinový výšlap až na vrchol. Prkno si nesete po celou dobu v ruce. Již tradičně, jako vždy když já lezu na nějakou sopku, začalo pršet a strašně jsme zmokli. Výhled nad pestrobarevným kráterem na vrcholu sopky je ale dech beroucí. K tomu je Cerro Negro stále aktivní a krásně hřeje.

Najdeš mě?

Po krátké instruktáži jsme šli na to. Rozjela jsem se. Ochranné brýle se mi postupně celé obalily sopečným prachem a já neviděla vůbec nic. Ke konci jsem se převrátila a posledních pár metrů už se jen dokutálela dolů. Bylo to super.

Isla de Ometepe

Na druhý den jsem se vydala směrem na východ k ostrovu Ometepe ležícího uprostřed jezera de Nicaragua. Cesta mi zabrala celý den a jen tak tak jsem stihla poslední trajekt mířící na ostrov. Když jsem nastupovala do lodi, už se stmívalo. Po cestě jsem se dozvěděla, že do vesnice, ve které je hostel, který jsem si vyhlídla, nejede z přístavu žádný přímý spoj a na cestě budu muset přestoupit. Z prvního autobusu jsem tedy vystoupila na přestupní stanici. Malé plechové zastávce stojící na cestě protínající hustý les. Žádné pouliční osvětlení, žádné domy, lidé, nic. Když jsem se zeptala řidiče, kdy přijede můj autobus, řekl mi, že neví. „Snad to nebude až zítra ráno.“ Houknul na mě ještě a odjel. To mě moc neuklidnilo. Bez světel autobusu se všude rozprostřela naprostá tma. Po hodině čekání už jsem začala mírně panikařit. (Člověk v přístavu mi řekl, že bych neměla čekat déle než 10 minut.) Do nejbližší vesnice to podle navigace bylo přes 4 hodiny chůze. Po další hodině čekání, jsem se už smířila s tím, že nic nepřijede a začala jsem se připravovat na cestu.  Nandala jsem krosnu na záda, ušla asi 50 metrů a ze zatáčky se najednou vyřítilo auto. Zastavilo kousek přede mnou. Vevnitř seděla místní rodina. Muž se ženou a dvě menší děti. „Chceš svézt?“ Ozvalo se z auta. Začala jsem skákat radostí. Jasně že jsem chtěla svézt. Vzali mě k nim domů, dali mi večeři, nechali mě u nich přespat a ráno mě odvezli kam jsem potřebovala.

Isla de Ometepe a černé sopečné pláže

Ubytovala jsem se v hostelu El Zopilote Finca Ecológica. Nádherné míso na kopci uprostřed pralesa. S organickou restaurací s jídlem z jejich vlastní farmy a ranními hodinami jógy zdarma. Za hammock zaplatíte 4 USD na noc.

El Zopilote Finca Ecológica

Ostrov se zdá na pohled malinký, ale vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou velké a autobusy jezdí párkrát za den. Bez vlastního dopravního prostředku se po ostrově pohybujete poměrně těžko. Pronajmula jsem si tedy skútr a rozhodla se celý ostrov prozkoumat. Ostrov je nádherný a ráda bych zůstala déle, ale tlačil mě čas, a tak jsem se po dvou dnech sbalila a vydala se na cestu do další země.


4 thoughts on “Nicaragua”

  1. Nádhera! 🙂 Vím že můžeš články psát až budeš mít co, to ti nechci nějak křivdit, ale za tohle to čekání stálo! 🙂 Užij si další cesty a budu se těšit na nový článek 🙂

Comments are closed.