NICARAGUA

Když jsem se dozvěděla o sopce Cerro Negro, kterou je možné od shora dolu sjet na “snowboardu“, bylo mi hned jasné, kam povede v Nicarague má první cesta. Sopka leží nedaleko města León, které rozhodně také stojí za návštěvu. Další tři dny jsem strávila na ostrově Ometepe a kvůli nedostatku času jsem se vydala směr Costa Rica. Nicaragua je ale nádherná a zajímavá země, která by si zasloužila minimálně dva týdny. I’ll be back!

Cesta z Hodnurasu do Nicaraguy byla rozhodně ta nejdražší, ale zároveň ta nejdobrodružnější ze všech.

Ještě před odletem jsem si směnila 150 USD v hotovosti, které jsem po celou dobu nosila bezpečně uschované ve svém money beltu. Americkými dolary totiž ve střední Americe zaplatíte v podstatě všude a podle mého, 150 by mělo být dost abych pár dní přežila, kdyby mi nešlo vybrat z bankomatu, na odvoz kamkoliv, na úplatek… to jsem ještě vůbec netušila, že se to za chvíli bude vážně hodit.

Cesta autobusem byla nekonečná. Když jsme dorazili na hranici Hondurasu s Nicaraguou byla už noc. Všichni jsme vystoupili a šli ke kontrole pasů. Za chvíli na mě přišla řada a já celníkovi podala svůj pas. Ten v něm chvíli listoval sem a tam a pak povídá „Nemáte žádné vstupní razítko… a ani v systému vás nemáme.“ Nerozuměla jsem tomu. Při příjezdu do Hondurasu jsem normálně prošla pasovou kontrolou. „Tak to budete muset zaplatit 300 $ (cca 6 500 Kč) a já vás do toho systému zpětně vložím, abychom vás mohli pustit ze země.“ „300 dolarů?! A můžete mi někde ukázat napsaný, že tohle je standartní postup?“ Odporovala jsem. „Tak slečinko, abys tomu době rozuměla. Celou tu dobu jsi byla v Hondurasu nelegálně. A to je velkej problém! Standartní postup je zavolat policii. Ty tě odvezou, daj do vazby, prověří a jestli tě vůbec pustí, tak nakonec zaplatíš mnohem větší pokutu, než je 300$!“ Došlo mi, že si celník říká o úplatek. „Já mám ale jen posledních 150 dolarů.“ Odpověděla jsem třesoucím se hlasem. „Tak to rozhodně nestačí! Za to, že ti takhle pomáhám, mě můžou zavřít. Rozumíš tomu?!“ To už jsem se rozbrečela, že vážně nemám víc než 150 a že nevím, co mám teda dělat. Můj pláč s ním očividně ani nehnul, asi mu tam někdo zoufale brečí každou chvíli. Do toho přišel řidič autobusu, že už musí jet, jestli mě tu má teda nechat, nebo co bude. Celník vypadal neoblomně. Nevěděla jsem ani, jestli to, co říká, byla vůbec pravda, ale rozhodně jsem tu s ním nechtěla zůstat sama uprostřed noci, daleko od civilizace. Jen mimochodem celá tahle scéna se odehrávala ve španělštině, protože celník neuměl ani slovo anglicky. Řidič prohodil něco, jako že ať se teda slituje a že 150 je furt lepší než nic. Celník i nadále vypadal, že je mu to úplně jedno. Po chvíli přemlouvání mi ale z ruky vytrhl těch 150$, které jsem mu celou dobu držela před nosem, hodil po mě můj pas a řekl mi ať vypadnu.

Posunuli jsem se ke vstupní hranici Nicaraguy, kde si od nás vybrali všechny pasy najednou a odnesli si je do celnice na prověření. Po asi hodině čekání jsem se šla zeptat řidiče, co tam tak dlouho dělají. „Občas dělají tyhle hloubkové kontroly, projdou vaše sociální média a všechno, co se na vás dá zjistit online, vždycky to takhle trvá.“ Po další hodině konečně vyšel celník ven. Všichni jsme se začali radovat, že už konečně pojedeme. „Kdo z vás je Karolína Macková?“ Zeptal se celník. „No to už si ze mě snad někdo dělá srandu“ Pomyslela jsem si. „Pojďte dovnitř.“ Zavolal na mě. Následovalo mnoho nepochopitelných otázek na mé vzdělání, rodiče, sourozence, původ…celník celý rozhovor nahrával na diktafon. Nahrávku pak někomu poslal e-mailem. Po asi patnácti minutách mu přišla odpověď. „Tak tedy v pořádku, můžete jít.“ Venku jsem se zeptala řidiče, co to mělo znamenat. „Asi jsi jim jediná přišla podezřelá.“

Do Leónu jsme dorazili s pětihodinovým zpožděním. Můj Couchsurfing host už dávno spal. Naštěstí se ale vůbec nezlobil, když jsem ho telefonem vzbudila a s úsměvem mi otevřel.

Volcano boarding

Agentur, nabízejících volcano boarding, je v Leónu hned několik a cena i zahrnuté služby jsou podobné. Já si vybrala agenturu Volcano Day.

Nejprve je asi hodinový výšlap až na vrchol. Prkno si nesete po celou dobu v ruce. Již tradičně, jako vždy když já lezu na nějakou sopku, začalo pršet a strašně jsme zmokli. Výhled nad pestrobarevným kráterem na vrcholu sopky je ale dech beroucí. K tomu je Cerro Negro stále aktivní a krásně hřeje.

Najdeš mě?

Po krátké instruktáži jsme šli na to. Rozjela jsem se. Ochranné brýle se mi postupně celé obalily sopečným prachem a já neviděla vůbec nic. Ke konci jsem se převrátila a posledních pár metrů už se jen dokutálela dolů. Bylo to super.

Isla de Ometepe

Na druhý den jsem se vydala směrem na východ k ostrovu Ometepe ležícího uprostřed jezera de Nicaragua. Cesta mi zabrala celý den a jen tak tak jsem stihla poslední trajekt mířící na ostrov. Když jsem nastupovala do lodi, už se stmívalo. Po cestě jsem se dozvěděla, že do vesnice, ve které je hostel, který jsem si vyhlídla, nejede z přístavu žádný přímý spoj a na cestě budu muset přestoupit. Z prvního autobusu jsem tedy vystoupila na přestupní stanici. Malé plechové zastávce stojící na cestě protínající hustý les. Žádné pouliční osvětlení, žádné domy, lidé, nic. Když jsem se zeptala řidiče, kdy přijede můj autobus, řekl mi, že neví. „Snad to nebude až zítra ráno.“ Houknul na mě ještě a odjel. To mě moc neuklidnilo. Bez světel autobusu se všude rozprostřela naprostá tma. Po hodině čekání už jsem začala mírně panikařit. (Člověk v přístavu mi řekl, že bych neměla čekat déle než 10 minut.) Do nejbližší vesnice to podle navigace bylo přes 4 hodiny chůze. Po další hodině čekání, jsem se už smířila s tím, že nic nepřijede a začala jsem se připravovat na cestu.  Nandala jsem krosnu na záda, ušla asi 50 metrů a ze zatáčky se najednou vyřítilo auto. Zastavilo kousek přede mnou. Vevnitř seděla místní rodina. Muž se ženou a dvě menší děti. „Chceš svézt?“ Ozvalo se z auta. Začala jsem skákat radostí. Jasně že jsem chtěla svézt. Vzali mě k nim domů, dali mi večeři, nechali mě u nich přespat a ráno mě odvezli kam jsem potřebovala.

Isla de Ometepe a černé sopečné pláže

Ubytovala jsem se v hostelu El Zopilote Finca Ecológica. Nádherné míso na kopci uprostřed pralesa. S organickou restaurací s jídlem z jejich vlastní farmy a ranními hodinami jógy zdarma. Za hammock zaplatíte 4 USD na noc.

El Zopilote Finca Ecológica

Ostrov se zdá na pohled malinký, ale vzdálenosti mezi jednotlivými místy jsou velké a autobusy jezdí párkrát za den. Bez vlastního dopravního prostředku se po ostrově pohybujete poměrně těžko. Pronajmula jsem si tedy skútr a rozhodla se celý ostrov prozkoumat. Ostrov je nádherný a ráda bych zůstala déle, ale tlačil mě čas, a tak jsem se po dvou dnech sbalila a vydala se na cestu do další země.