DOBROVOLNÍKEM V AFRICKÉM SIROTČINCI, TANZÁNIE
Na začátku listopadu jsem se vydala do Tanzanie pomáhat jako dobrovolník v centru pro sirotky vybudovaného českou neziskovkou Bez Mámy a zdržím se tu až do konce roku.
Bez Mámy před lety založil Ondra Horecký, který v Tanzánii učil jako dobrovolník na základní škole. Když se dozvěděl o situaci místních sirotků, rozhodl se s tím něco udělat. Dětí bez rodičů žije v Tanzanii okolo tří milionů a vláda nemá na péči a zřízení domovů pro tolik dětí finance. Z vybraných prostředků tu již Bez Mámy postavilo velký sirotčinec, mateřskou školku a pro několik místních škol zajistilo nezbytnosti jako vodní nádrže nebo školní lavice. Dříve děti v přeplněných třídách, které vždy čítají okolo stovky studentů, seděly a psali na zemi.
Tak jak tomu u charit běžně bývá, dobrovolníci si veškeré náklady spojené s misí (letenky, dopravu, víza, stravu) zařizují sami a hradí z vlastních prostředků. V případě Bez Mámy jsou dobrovolníci ubytováni přímo v sirotčinci. Ubytování je tedy zdarma. To, že se během dobrovolnické mise musíte živit z vlastního, překvapilo spoustu s vás. Je třeba rozlišovat dobrovolnickou činnost v neziskovém a ziskovém sektoru. Pokud například dobrovolničíte jako recepční v hostelu, pak je standartní, že vaši práci dáváte výměnou za ubytování a stravu zdarma. Pokud se ale jako dobrovolník rozhodnete pomáhat potřebným a stát se součástí nějaké charitativní organizace, většinou není možné, aby neziskovka financovala, kromě svého vlastního chodu, ještě vaše výdaje. Charity běží hlavně na peněžních příspěvcích dárců. Ti peníze darují v dobré víře, že 100 % jejich příspěvku opravdu poputuje k těm pro něž jsou určené, ne na hotely a obědy dobrovolníků.
Když jsem ale před rokem začala charitativní možnosti v Africe vyhledávat, setkala jsem se s opačným extrémem. Když do Googlu zadáte „Volunteering in Africa“, vyskočí na vás nespočet stránek a dojemných promo videí, kde účastnící misí obklopení skupinou afrických dětí mluví o tom, jak jim dobrovolničení v Africe změnilo život, jak obrovským přínosem pro danou komunitu jsou a že by si podobnou zkušenost měl zažít každý. „Neziskovka“ pro vás bookne letenky, zařídí víza, dopravu z letiště, ubytování, stravu a všechno potřebné. Vy si jednou za čas pohrajete s dětmi, uděláte pár selfíček a zbytek času strávíte organizovanými výlety na safari nebo výšlapem na nedalekou sopku. Za odměnu pak dostanete dobrovolnický certifikát, který si můžete přikládat k životopisu nebo do přihlášky na prestižní vysokou školu. Za tuhle srandu a pár týdnů „dobrovolničení v Africe“ zaplatíte kdekoliv mezi 2000 a 5000 USD (45 000 – 120 000 Kč). Cena se většinou odvíjí od kvality ubytování, stravy a doprovodných aktivit. Úplně stejně jsem na tom byla i před loni, když jsem hledala, jak můžu jako dobrovolník pomoci v uprchlických táborech v Řecku. Když se navíc podrobněji začtete do smluvních podmínek organizace, zjistíte, že to vlastně vůbec žádná neziskovka není a na rozvoj místní komunity přispívá jen frakci z vámi zaplacené částky. Svými penězi tedy pouze podporujete někoho, kdo si na Africké chudobě jen pěkně mastí vlastní kapsu.
U nás se naštěstí s lidmi, kteří se něčeho takového zúčastnili příliš nesetkáme. Při výměnném pobytu v Holandsku, kde je dobrovolnická zkušenosti hodnotným benefitem v přijímacím řízení na vysokou školu, jsem ale podobných „dobrovolníků“ potkala spoustu. Pokud tedy nad něčím podobným uvažujete, danou neziskovku je třeba vždy důkladně prověřit. Hradit si všechny skutečné náklady spojené s misí z vlastích zdrojů je normální. Platit někomu za to, že pro ně můžete dobrovolničit, už ale rozhodně normální není.
Příjezd
Přistála jsem v Tanzánském hlavním městě Dar Es Salam. Hned jsem poznala, že jsem se ocitna v jené z nejchudších zemí světa. Mezinárodní letiště tu vypadá hůř než Bratislavské hlavní nádraží. Hned u východu ke mně přiskočilo několik taxikářů. „Kam pokračujete madam? Mbeya? To je ale smůla, všechny autobusy tímhle směrem jsou tento týden zrušeny. Nebojte já vám pomůžu, máme poslední místo v soukromém autě! Velice dobrá cena!“ … Na podobný fígl se zrušeným autobusem jsem už jednou málem skočila před lety v Indii, a tak jsem se jen usmála a pokračovala k přivolanému uberu, který mě odvezl na autobusové nádraží. Centrální autobusová stanice hlavního města tu nemá žádnou budovu, přepážku na kupování lístků, informace nebo tabuli s časy odjezdů. Řidiči si mě několik minut přehazovali jeden k druhému, až jsem se konečně dostala do toho správného autobusu.
Čekala mě patnáctihodinová cesta skrz celou Tanzanii. Autobus byl až po střechu narvaný lidmi, pytli rýže, živými slepicemi a čímkoliv, co pasažéři potřebovali převézt. Po sedmi hodinách cesty přišla první a jediná zastávka na záchod. Autobus zůstal stát pár minut na místě v zácpě. Všichni muži se hromadně zvedli a běželi se vyčůrat do palmového pole vedle silnice. Po nich v rychlosti ženy a jelo se dál. Už jsme se pomalu blížili k cílové destinaci, když se vnitřek autobusu začal nebývale oteplovat, až se najednou z podlahy začal valit hustý černý dým, který rychle zaplnil celý prostor. Autobus zastavil a všichni pasažéři vyběhli ven. Mě celá událost poměrně vyděsila. Na výrazech ostatních bylo ale vidět, že to je něco, co se tu stává běžně. Když se po dvou hodinách čekání začalo stmívat, a i přes usilovnou práci řidiče to nevypadalo, že motor v nejbližší době zprovozní, rozhodla jsem si stopnout první auto, co jelo okolo. To mě vzalo do nejbližšího města, kde jsem strávila noc a v cestě pokračovala druhý den ráno.
Přivítání v sirotčinci bylo krásné. Hned po mém příjezdu se ze dveří vyřítilo osm nejmenších dětí. Ty na mě postupně naskákali, začali mě objímat a křičet „Welcome! Welcome!“ Tři z nich mi pak ze zad automaticky sundaly krosnu a odnesli jí až do mého pokoje.
Každodenní život
Vstává se tu už v 5:30. Nejmenší děti nejprve vypravíme do školy, pak se pere prádlo, uklízí a vaří. Na oběd jsou děti ze školy zpátky. Každé odpoledne se pak po skupinách vystřídají na mých hodinách angličtiny. Zbytek pomáhá s přípravou večeře, pracuje na farmě, krmí domácí zvířata, uklízí nebo zastává jakoukoliv jinou práci, která je zrovna v sirotčinci potřeba. Před večeří tu pak vždy pomáhám s koupáním těch nejmenších. Po jídle děti dělají domácí úkoly a před desátou už musí všechny spát.
Každý den jednoho sirotka je neuvěřitelně náročný. Ti starší občas před odchodem do školy ráno ještě stihnout odpracovat pár hodin na farmě. První stupeň základní školy je cca 2 km daleko. Budova druhého stupně je ale od sirotčince téměř 6 km. Děti chodí do školy pěšky. Brzo ráno je to ještě snesitelná procházka. V poledne, v hrozném vedru a pod neúprosným africkým sluncem je to už ale úplně o něčem jiném. V podstatě celé odpoledne pak děti pracují. Často se jedná o fyzicky náročnou manuální práci. Ty nejmenší zastávají jen jednoduché úkoly a mají odpoledne čas i na hraní. Ti starší mají volno pouze v neděli. Kde pak děti berou energii na večerní psaní domácích úkolů nechápu, ale kupodivu to zvládají. Mnoho z nich prospívá ve škole se skvělými výsledky.
Intenzivní pomoc dětí při práci v domácnosti a na poli rozhodně není výsadou jen našich sirotků, ale běžná součást života všech afrických dětí žijících v rurálních oblastech. Bez západních vymožeností jako tekoucí voda, pračka nebo lednička dá starost o domácnost mnohem více práce. Většina rodin je navíc závislá na surovinách, které si samy vypěstují na farmě. To, co jim zbyde, pak prodají na trhu, aby vydělali trochu peněz navíc třeba na nákup školních uniforem. Rodiče mohou jen těžko vše zastat sami, každodenní pomoc dětí je tedy nezbytná.
V sirotčinci se o děti starají řeholní sestry a vychovávatelé, kteří odvádějí skvělou práci. Okamžitě mě překvapilo, jak jsou tu děti vychované a samostatné. Starat se o jednu anglickou rozmazlenou holčičku v Londýně byl rozhodně větší záhul, než mít na starosti 35 afrických sirotků. Pomoc při práci děti berou jako samozřejmost. Když mě jedno z nich vidí zametat, automaticky bere do ruky koště a běží mi pomoct.
Děti jsou od mala vychovávány jako křesťané. Před každým jídlem se pomodlí a v neděli se jde vždy společně do kostela. Ten ale jako kostel vůbec nevypadá, je to jen skromná místnost s lavicemi a soškou Ježíše Krista v čele. Vždy tam ale panuje skvělá atmosféra. Lidé zpívají, tančí, muži ve sboru hrají na bubny, farář ve svých proslovech vtipkuje a obecenstvo se směje. Hned vedle kostela je mešita a kousek dál protestantský kostel. V tak maličké vesnici tu v míru žijí tři náboženství najednou. Muslimské holčičky v hidžábech tu ve škole učí sestry z místního katolického kláštera a všem to tu přijde úplně normální.
Jídlo
Upřímně, jídlo v Jižní Tanzánii je tragédie. Nejen tady v sirotčinci, ale kdekoliv. Importované potraviny tu nenajdete. Lokální kuchyně je tedy závislá pouze na místních surovinách, kterých není mnoho. Hlavní složkou skoro každého jídla jsou tu fazole a tuhá kukuřičná kaše zvaná ugali nebo rýže. Když máte štěstí, najdete tu i brambory, zelí, špenát nebo pražené buráky. Účelem potravy je tu hlavně rychle dodat co největší množství energie, kterou pak lze spotřebovat prací na farmě při získávání nové potravy. Na to, starat se o to, aby mělo jídlo dostatek živin a vitamínů nebo nedej bože třeba nějak zajímavě chutnalo, už tu bohužel nějak nezbývá čas. Jediným kořením, které tu najdete je sůl, rajčata a cibule. Ať si tedy dáte cokoliv, vždy to chutná stejně. Jako sůl, rajčata a cibule. Místní streetfood jsem už také kompletně vzdala. Vždy je to jen usmažené něco, víceméně bez chuti. Uzené ryby plné much prodávané na trhu mě také moc nelákají a maso (které už stejně vím, že chutná jako sůl, rajčata a cibule i bez toho, abych ho ochutnala) preventivně nejím vůbec, protože lokální řeznictví vypadají nějak takhle:
V sirotčinci jíme každý den to samé. Fazole s ugali nebo rýží. K snídani, k obědu a večeři. Hlady se tu ale rozhodně netrpí. Porce jsou tu veliké, stejně jako energický výdej, který děti každý den mají.
Jediná věc, která celou situaci s jídlem zachraňuje je ovoce! Skvěle se tu daří banánům, mangu, melounům, a tak výborná avokáda jsem neměla ani v Asii. Při každé návštěvě nejbližší větší vesnice tedy vždy nakoupím obrovskou zásobu pro sebe i děti. Když s sebou z nákupu přinesu ještě velký meloun a tašku plnou banánů jsou vždy štěstím celé bez sebe.
Krásné a smutné zároveň je ale pozorovat, jak moc si tady jídla váží. Navíc se nestačím divit, co všechno se dá vlastně jíst. Taky si před jídlem mango nejdřív oloupete? Naše děti ho v klidu spořádají i s tou tvrdou a hořkou slupkou. Pecku pak žužlají tak dlouho, že na ní opravdu nezůstane vůbec nic, a nakonec jí ještě hodí oklovat slepicím. Když jsem si na trhu koupila špenát, abych si moje fazole s rýží trochu oživila, odkrájené tlusté stonky mi okamžitě zmizely pod rukama a děti si na nich skvěle pochutnaly. A schválně jestli uhodnete, co je to rýžová polévka? Tahle místní delikatesa je přesolená voda plná bílého škrobu, který se z rýže vyvaří. Rýže ale většinu vody při vaření vstřebá. Rýžové polévky jsou tedy vždy jen dvě porce každý den a děti se o ně dokáží skoro poprat.
Život v Kajunjumeri
Náš sirotčinec se nachází v Kajunjumeri, maličké vesničce na jihu Tanzánie. V Google mapách ji nenajdete. Nejsou tu ulice a domy nemají čísla popisná. Je tu jen jeden obchod, ve kterém ale vlastně neseženete vůbec nic. Do nejbližší větší vesnice Mswiswi je to 7 km pěšky. Když ale máte štěstí, narazíte na řidiče motorky, který vás tam za pár šilingů hodí. Tady už mají obchody, trh, a dokonce i bar s ledničkou, kde vám prodají relativně studené lahvové pivo.
V sirotčinci máme díky příspěvkům dárců většinu času už i tekoucí vodu. Děti jí bez problémů pijí, já jí ale musím ještě čistit filtrační lahví. Teď v období dešťů ale z kohoutku teče voda skoro černá a tak místo ní používáme tu dešťovou. Koupelna je jen jedna malá místnost s tureckým záchodem. Sprcha tu není, při mytí se poléváme studenou vodou přímo z kýble. Prádlo pereme v ruce.
V době mého příjezdu právě končilo období sucha a bylo tu takové vedro, že ani komárů tu nebylo tolik. Po dvou týdnech ale přišel první déšť a s ním se vyrojilo neskutečné množství hmyzu. Všechny mé věci jsou teď plné obrovských kobylek, pavouků, brouků a švábů. Kobylky a brouci se mi navíc každý den přes moskytiéru záhadným způsobem dostanou i do postele. Štípance od komárů jsem už přestala počítat.
Kromě komárů a obřích brouků tu ale teď lítají i tyhle mouchy. Děti je chytají a pak praží na ohni – první jídlo, na kterém jsem si tu opravdu pochutnala. Tolik jich stihly pochytat za jediný večer šikulky.
Tanzanie
I přes obrovskou chudobu, která je tu vidět na každém kroku, jsou obyvatelé Tanzanie většinu času usměvaví, milí a hodní jeden na druhého. Jev, který lze s výjimkami pozorovat po celém světě – čím je země chudší, tím jsou její obyvatelé usměvavější a přátelštější. Cítím se tady navíc neuvěřitelně bezpečně a za celý měsíc a půl jsem tu neměla jediný problém. Některé části Paříže mi přijdou mnohem drsnější než celá Tanzanie.
Během mého pobytu tady na jihu, jsem kromě mě neviděla jiného bělocha a pro některé místní jsem první bílá žena, kterou v životě spatřili. Hodně tedy vyčnívám. Když jdu po ulici lidé i děti vyřvávají „mzungu, mzungu“ (bílý člověk) a ukazují na mě prsty. Nemyslí to ale vůbec zle. Všichni se tu o mě starají a snaží se mi se vším pomoct jak to jen jde.
V Tanzanii se, stejně jako ve většině východoafrických zemí, mluví Swahilštinou. Anglicky se tu domluvíte poměrně těžko. Přestože ty nejstarší děti v sirotčinci už zvládají v angličtině konverzovat skvěle, když si chci popovídat i s těmi mladšími a moje anglické lekce vyučovat trochu sofistikovaně, bez swahilštiny to nejde. Swahilština je naštěstí poměrně jednoduchý a zábavný jazyk a jakmile se prokoušete skrz pozdravy, které jsou kupodivu hodně komplikované, jde to samo. Jedním z krásných prvků Swahilštiny je, že k pozdravu téměř vždy přidává ještě vyjádření soucitu se situací toho druhého. Po tom, co pozdravíte, optáte se jak to jde dneska, jak to šlo včera, jak to jde v práci, jak to jde doma a jak se má manželka a děti, tedy ještě následuje fráze „Pole na kazi.“, „Pole na safari.“, „Pole na jua.“… což v překladu znamená „Mrzí mě, že musíš pracovat.“, „Je mi líto, že jsi musel cestovat.“, „Mrzí mě, že na tebe praží slunce.“ atp. S nečím podobným jsem se zatím nesetkala nikde jinde a jen to krásně ukazuje, jak zdvořilý a příjemní místní lidé jsou.
Bez Mámy
Po pár týdnech se tady už cítím jako doma. Děti mi opravdu přirostly k srdci a je mi jasné, že se mi odtud nebude chtít odjíždět. I když práce je tu mnoho a podmínky náročné, svůj pobyt vůbec neberu jako nějakou oběť. I když má přítomnost tady má pro děti určitě obrovský význam, rychle jsem poznala, že osobní přínos pro mě samotnou to dalece převyšuje.
Pokud byste i vy rádi vyjeli na misi jako dobrovolník Bez Mámy, všechno info a podmínky naleznete ZDE. Pomoci ale můžete i jinak. I když můj čas a energie se určitě počítá, bez příspěvků dárců, by tady ani žádný sirotčinec nestál, děti by neměli co jíst a do čeho se oblékat. Na chod a další rozvoj centra pro sirotky Bez Mámy a na podporu místních škol můžete jednoduše přispět prostřednictvím webových stránek BezMamy.cz. Přispívat se dá pravidelně nebo jen jednorázově a vážně pomůže jakákoliv částka. Za necelé dvě stovky tu nakrmíme 6 sirotků na celý den. Přispět můžete také nákupem originálního Vánočního dárku na TingaTinga.cz.
Pokud se chcete opravdu aktivně podílet na proměně životní úrovně jednoho z našich dětí a zajistit mu tak šanci na lepší budoucnost, Bez Mámy nabízí i možnost adopce dětí na dálku. Adoptivní rodič přislíbí pravidelnou finanční a hmotnou pomoc jednomu ze sirotků. Bez Mámy pak zprostředkuje efektivní alokaci těchto prostředků a komunikaci mezi dítětem a rodičem. Všechny podmínky a seznam dětí, které ještě stále svého adoptivního rodiče na dálku hledají naleznete ZDE.
Poslední možností, jak se zapojit se projekt škola škole. Škola v Čechách naváže spolupráci s partnerskou školou v Tanzánii, pro kterou se pak během roku snaží vybrat co nejvíce finančních prostředků. Děti u nás se tímto způsobem učí společnému rozhodování, hodnocení, empatii a pomoci těm, kteří to potřebují a rozšiřují si celkové vnímání světa. Děti v Tanzanii dostávají potřebnou pomoc pro kvalitnější vzdělávání. Realizaci projektu zajišťují na tanzanských školách dobrovolníci bez Mamy, kteří s místním koordinátorem navštíví každou školu osobně, naplánují práce i jejich časový harmonogram a později odvedenou práci také zkontrolují a výsledky nafotí. Po návratu do Česka navštíví dobrovolník partnerskou školu, kde děti a učitelský sbor seznámí s tím, co se udělalo, ukáže snímky, případně videa. Pokud byste do projektu rádi zapojili svou vlastní školu, všechno info najdete TADY.
Za Vaše příspěvky z celého srdce děkujeme!
Jednou z mých dobrovolnických aktivit je i správa nového Instagramového účtu Bez_Mamy, kde můžete sledovat každodenní život tady v Mahangu. Všechny důležité novinky si pak můžete přečíst i na naší Facebookové stránce.
Do Vánoc zbývá jen pár týdnů a všechny děti se už nemůžou dočkat! Zajímá Vás, jak se slaví Vánoce v Africe? Můj příští článek bude přesně o tom.